Martine, byl jsi členem týmu Humpolec Bernard, jenž zvítězil na Prague International
Streetball Cupu 2018. Jak sis turnaj užil a co Tě na něm nejvíc zaujalo?
Turnaj jsem si užil maximálním způsobem, byl to pro mě jeden z mála turnajů, který
jsem letos odehrál, ale zato odměna byla sladká. Turnaj neměl jedinou chybu, organizačně bylo
vše zvládnuto na jedničku.
Jaká jsi vlastně před jeho startem měl očekávání? Tušil jsi, do čeho s
týmem půjdete?
Měl jsem zvláštní pocit, protože jsme jeli do Prahy v pozici lídra a
očekávaného vítěze. A jelikož jsem prozatím náhradníkem týmu
Humpolce Bernard, byl jsem lehce v psychickém tlaku. Ale po první výhře psychické
napětí opadlo.
Turnaj se hrál poprvé v jeho historii jinde než na Václavském náměstí, v
historické části Prahy u Rudolfina. Zamlouvalo se Ti tohle místo i vzhledem k tomu, že po
oba dny dorazil velký počet fanoušků?
Na Václavském náměstí jsem neměl tu čest si zahrát, tudíž nemohu porovnat,
ale u Rudolfína byla parádní divácká kulisa, která dodala turnaji
potřebnou energii – a ta se ještě vyšponovala díky energickému
moderátorovi Mc Kajakovi.
Souhlasíš s kapitánem Vašeho týmu Ondrou Dygrýnem, že
nejtěžším a nejnepříjemnějším soupeřem v turnaji byl polský celek
StudioBudza? A jak hodnotíš kvalitu jak českých, tak i zahraničních týmů
účastnících se turnaje?
Určitě souhlasím, StudioBudza byl velmi tvrdý tým, který si nenechal nic líbit, ale
chvílemi to nebyly ani hezké zákroky. To k tomu ale patří, já osobně to
mám rád. Tady se mohu tzv. „porvat“, což v pětkovým basketbalu dnes už skoro ani
není možné. Upřímně si myslím, že české celky byly mnohem
basketbalovější než ty zahraniční.
V letošní sezoně patříš společně se zmíněným Ondrou Dygrýnem,
Romanem Zachrlou, Ondrou Šiškou, Vladimírem Sismiliechem a Janem Rotreklem k vybrané
šestici pro streetballové/3×3 turnaje v barvách Humpolce. Potěšila Tě tahle
nominace?
Určitě ano. Už jenom když jsem se dozvěděl, že o mně vůbec kluci nějakým způsobem
přemýšlí, mě velmi potěšilo. Okamžitě jsem souhlasil, začal jsem s klukama
trénovat a snažit se vnímat a naučit se jejich hru. Být v celku, který je 7.
týmem na světě, je čest.
Jaké dosavadní největší úspěchy na tomto poli jsi zapsal? A je šance, že
se ještě letos představíš na některém z turnajů Masters, které Humpolec
čekají?
Můj největší úspěch byl právě na turnaji Prague International Streetball Cup, kde jsme
vybojovali 1. místo. Můj první a dosud taky poslední výlet byl do
čínského Nan-jingu, kde jsme absolvovali společně první challenger sezony, ale nakonec jsme
měli ve skupině oba dva finalisty, tudíž jsme nepoustoupili ani ze skupiny. Každopádně to byl
zážitek něco takového absolvovat a jen doufám, že se mi podaří s klukama objet těch
turnajů více a nabrat tak zkušenosti, které hrají velkou roli.
Pětkový basket hraješ v první české lize za Sokol Šlapanice s
dalšími dvěma členy Humpolce. V čem Ty osobně vidíš největší
rozdíly mezi pětkovým a trojkovým basketem?
Jak už jsem zmínil v odpovědi dříve, tak je to jednoznačně v tvrdosti. Těch faktorů tam je ale
samozřejmě mnohem více. Tím, že je to na jeden koš, tak se běhají krátké
rychlé sprinty, naopak v pětkovým se dá občas schovat, odpočinout nebo zpomalit, ale to ve
3×3 uděláte třeba jen jednou a může vás to stát výhru.
Právě 3×3 je novým olympijským sportem. Je to pro Tebe velké lákadlo a sen dostat
se pod pět kruhů? Jaké vidíš reálné šance se na olympiádu
dostat?
Přijde mi to jako něco absolutně nereálného – a taky to tak zatím vnímám.
Samozřejmě by to byla ta největší odměna, kterou člověk ve sportu může dosáhnout, ale přes
všechna kritéria bude těžké se tam dostat. Nicméně budeme o to bojovat všemi
silami.
Máš kromě olympiády i nějaký osobní cíl či vizi, čeho bys rád v
budoucnu v trojkovém basketu dosáhl?
Chtěl bych se stát stabilní oporou týmu, který bude úspěšný na
té nejvyšší úrovni minimálně tak, jako to náš tým
ukázal v letošní sezoně.
Foto: Jakub Nedbal
