Mnoho míchajících se emocí do sebe tryskalo na míle daleko od parkoviště pod děčínskou knihovnou poté, co smečařskou soutěž Slam Dunk Contest vyhrál místní patriot Jonáš Písařík. Během interview působil neskutečně odvázaně a s obrovskou euforií a nadšením vyprávěl (nejen) o svým fenomenálním triumfu.
Jonáši, jak se cítíš bezprostředně po triumfu ve smečařským klání Slam Dunk Contest. Jaký emoce a dojmy se v Tobě mísí?
Původně jsem ani na smečařskou soutěž nechtěl jít, ale kámoš Dan Flemmer mě vyhecoval. Řekl jsem mu, že jsem nad tím nikdy nepřemejšlel. Já jsem sem chodil jako malej kluk, když jsem začínal hrát basket, a tady okolo mě chodili borci, co smečujou.
Pro mě to vždycky byly legendy! Když jsem se na soutěž chystal, říkal jsem si, ať dám proboha aspoň jeden koš a jednou zasmečuju. Na konci jsem sám nevěřil tomu, že se mi povedly dunky, který jsem v životě nezvládnul. Sám pořád ještě nevěřím tomu, že jsem vyhrál. Je to neskutečný! (usměje se)
Musí to tedy bejt fajn pocit, když se člověk zařadí mezi legendy.
(rozesměje se) Je to úplně skvělý! Jsem vděčnej bohu, že jsem to mohl dát, protože jsem nevěřil, že by se mi to někdy mohlo stát. Fanoušci udělali skvělou atmosféru. Za mě konečně vidím, že ti borci, co chodili kolem mě, nejsou Supermani – a že to můžou bejt obyčejný kluci jako já. (opět smích)
S kterou ze svejch smečí jsi nejspokojenější? Kterou považuješ za nejvydařenější?
Nejspokojenější jsem s tou, kdy jsem přeskakoval kámoše. Tenhle dunk jsem tady před pár lety zkoušel a nedal jsem ho. Dneska jsem to dal napoprvý a ani jsem tuhle smeč netrénoval. Jsem rád i za „třistašedesátku“, tu jsem vždycky dával jenom na malý koše. Hlavně jsem ale spokojenej s tím, že mi tam vůbec něco spadlo.
Zmínil jsi atmosféru a fanoušky. Jak moc Tě v průběhu smečařský soutěže nahecovali?
Bylo to úplně super! Já jsem rád, že jsou tady věrný fanoušci, chodí a nebojí se zařvat. Kdyby tady bylo ticho, tak nevím, jak by to vypadalo. Za mě je fanouškovská podpora vždycky důležitá.
Jak poslouchám Tvoje hodnocení, tak je Labský streetballový pohár velkou srdcovkou. Hádám správně?
Děčín, to je prostě moje město, a streetball, to je něco, co miluju! Žiju tady odmala, vyrostl jsem tady – a když jsem teprve začínal hrát basket, už v tý době jsem se na Labský pohár chodil koukat.
Když vidím, jak se turnaj v průběh let vyvíjí, je to úplně parádní! Moje město, můj sport – to je pro mě jedna velká srdcovka!
Co bys tedy Labskému poháru popřál do dalších let? Přelomová třicítka už se pomalu, ale jistě blíží.
Ty bláho, hlavně ať se turnaji daří! Jsem rád za lidi, který turnaj organizujou, protože vím, kolik je za tím práce. Párkrát jsem v minulosti pomáhal například stavět kurty a vidím, kolik nervů a práce za tím Igor (Bayer, prezident České streetballové federace, pozn.) musí mít.
Jsem vděčnej, že lidé zevnitř to dělají z dobrý vůle, pro lidi a ne pro sebe. Za to jim hrozně děkuju, přeju jim, ať jim to jde dál a ať se turnaji daří!
Nyní se před Tebou otevírá další velká výzva, kterou je finále smečí ve finále Českého streetballového poháru na střeše parkoviště Centra Černý Most. Máš dva tejdny na přípravu. Jak s ní naložíš?
(usměje se) Jak jsem říkal, šel jsem tam úplně „random“ a navíc se nepovažuju za nějakýho velkýho smečaře. Tohle je opravdu boží milost a uvidíme. Když tam něco spadne, budu rád, a když tam nic nespadne, tak co se stane.
Celkově se ale na pohárový finále těšíš?
Spíš jsem počítal s tím, že si tady s klukama jenom zahrajeme. Samozřejmě, chceme vyhrát a dojít si pro zlatou, a doufám, že to tak dopadne (kluci opravdu turnaj opanovali a brali první místo). A tohle (postup ve smečích) je pro mě kapitola, která se teďka otevřela a vůbec jsem s ní nepočítal. Takže uvidíme…
Foto: Jiří Knejp
