Na smečařskej trůn pro letošní ročník usedl Jonáš Písařík, jenž po triumfu v Děčíně na Labském streetballovém poháru vypálil rybník všem konkurentům i ve velkolepým pohárovým finále na střeše parkoviště Centra Černý Most v Praze. Ze svýho triumfu byl neskutečně nadšenej a ve velmi poutavým a otevřeným interview dal nahlídnout do rojiště vlastních emocí, myšlenkovejch pochodů při soutěži a popsal, co jej ohromně hnalo vpřed a dovedlo až k finálnímu triumfu.
Jonáši, jak se cítíš jako mistr České republiky ve Slam Dunk Contestu pro rok 2022?
Moc se mi tomu nechce věřit, protože už vítězství v Děčíně byl pro mě obrovskej zázrak. Upřímně, než jsme sem šli, tak jsem přemejšlel, že to normálně „katnu“. Jelikož bylo přihlášeno dost kluků, tak jsem si řekl, že to zkusím a uvidím, jak se mi bude dařit. A nakonec to bylo neskutečný, co se mi dneska povedlo, to je opravdu Boží milost. (usměje se) Neumím to popsat, ten pocit je jedinečnej!
Když oba triumfy srovnáš, kterej stavíš vejš? Ve svý domovině v Děčíně nebo na celostátním finále? A jde vůbec obě výhry porovnat?
Porovnat se to asi nedá. Je pravda, že tady jsem vytáhnul dunky, který jsem nikdy předtím v životě nezkoušel, v Děčíně to bylo víceméně podobný. Oba dva úspěchy jsou pro mě výborný!
Jak náročný bylo smečovat v tomhle neskutečným vedru, který na střeše parkoviště Centra Černý Most panuje?
Spíš jsem doufal, že mi to tam vždycky zapadne, vedro v tu chvíli nehrálo roli. Vymýšlel jsem další dunk za dunkem a před finálovým kolem jsem slečně vedle říkal, že už nemám co smečovat. (smích) Počasí tedy nebylo nějakým limitem, který bych sledoval.
Kterej z dunků se Tvýma očima dneska nejvíc povedl a třeba i předčil Tvoje očekávání, že jej vůbec zvládneš?
(úsměv) Určitě ten, jak jsem na konci přeskakoval mýho kamaráda Adama a moderátora Mc Metoděje. To pro mě bylo fakt poprvý a myslel jsem si, že limit mám na jednom člověku. Potom jsem šel na věc a chtěl jsem ukázat fanouškům pořádnou show. Dal jsem do toho všechno, co mám, a povedlo se. S tímhle dunkem jsem tedy dneska nejspokojenější.
Už v průběhu soutěže sis získal velkou podporu fanoušků a na konci to bylo korunováno tím, že díky jejich frenetickýmu tleskání a křiku jsi tzv. „hlasem lidu“ zvítězil. Jak moc si ceníš toho, že sis je takhle získal na svou stranu?
Určitě hodně! Fanoušků si moc vážím, už jenom toho, že všichni stojí okolo, i když je takovýhle počasí. Za mě je podpora pro všechny kluky, co tam smečovali, úplně parádní. Nebejt fanoušků, tak jsem nevyhrál, jelikož mi triumf vlastně „vyřvali“. (usměje se)
V průřezu celý soutěže na Tobě byly silně znát emoce, hlavně po těch nejpovedenějších smečích. Dokážeš popsat, co se Ti v hlavě v těchto okamžicích odehrává a nad čím přemejšlíš?
(rozesměje se) Asi jooo, já jsem to dal! Vždycky jenom vidím, jak míč propadává obroučkou, a říkám si – je to taaam! Já jsem hodně emotivní a je to poznat při každým zápase, když hraju. Ať už je to na hřišti, nebo při takovýhle kompetitivní soutěži, je to na mě znát a emoce ve mně hrajou každou chvíli. Vždycky, když se mi něco povede, cítím pocit euforie, a je pro mě velkej dar, že můžu posouvat svoje limity.
Bylo pro Tebe velkou motivací a hnal Tě při smečích vpřed i fakt, že ve finále byla ještě silnější konkurence než v Děčíně? „Vyhajpovali“ Tě trochu i ostatní kluci?
Jojo, bylo to super, protože tady byli i kluci – což nechci říct, že by v Děčíně vůbec nebylo – který měli dunky na jiný úrovni a bylo to znát. Poprat se s tím, abych pokaždý vymyslel a zrealizoval nápad, kterej zrovna mám, tak jsem se musel snažit o to víc. I díky tomu jsem měl vyšší motivaci.
Jak se Vám zatím v turnaji daří s týmem?
S týmem jsme ve skupině jednou vyhráli a dvakrát prohráli, takže jsme už bohužel skončili. Je to škoda, ale zápasy jsme odehráli dobrý a basket si moc užili. Klukům, co hrajou dál, držím palce, protože si výhry zasloužili.
Foto: Jakub Nedbal
