V kategorii minižákyň do 12 let neměl na 30. ročníku Labského streetballového poháru v Děčíně ani v celostátním finále konkurenci tým Válečnice Děčín, jenž na obou turnajích bral zlatý medaile. K nim holky jako kapitánka nasměrovala Anička Rážová, která se také o obou turnajích obsáhle a zajímavě rozpovídala v našem interview.
Aničko, s týmem Válečnice Děčín jste vybojovaly zlatý medaile na jubilejním 30. ročníku Labského streetballového poháru v Děčíně a následně i v prestižním celostátním finále v Praze. Byla to tedy Tvým pohledem megaúspěšná sezona?
Ano, přišlo mi, že sezona vyšla perfektně jak ve streetballu, tak i v normální soutěži (pětkovýho basketu, pozn.). S holkama se nám hrálo výborně a každým rokem, co jsem na streetballu, mi přijde, že se to nikdy neomrzí.
Když oba triumfy porovnáš, kterej z nich stavíš vejš? Kde bylo těžší a složitější až na nejvyšší stupínek vystoupat?
Vzhledem k tomu, že holčičích týmů v naší kategorii nebylo zrovna nejvíc – samozřejmě to v obou případech nebylo jednoduché – tak si myslím, že těžší to bylo v Děčíně. Ne že by v Praze nebyla dobrá konkurence, ale bylo tam výrazně méně týmů. V Praze tedy bylo jednodušší postoupit o stupínek výš.
Pojďme nejprve k turnaji v Mekce streetballu pod děčínskou skálou. Jak sis Ty osobně užila již 30. ročník tohoto turnaje a co se Ti na něm nejvíc líbilo, respektive jaký vzpomínky a zážitky se Ti jako první vybaví?
Samozřejmě zmíním zkušenosti. Jak jsme již říkala, bylo nás bohužel v kategorii málo, takže jsme musely hrát i s klukama. Kluci jsou ve většině případů o něco lepší, ale to nás nezastavilo a hrály jsme jako by nic. Myslím, že holky i já jsme si zase vytvořily silnější pouto – jak k sobě, tak i k basketu. Byla to ohromná zábava a určitě to nebyl můj poslední streetballový turnaj. (úsměv)
Co atmosféra, která celej turnaj lemovala, zamlouvala se Ti? A to včetně freestyle rapový show našeho kultovního moderátora Mc Kajaga?
Musím uznat, že atmosféra je nezapomenutelná. Protože jak v Praze, tak v Děčíně bylo strašně moc fanoušků, kteří podporovali hráče na hřištích – a byla to taková psychická podpora. Bylo super, že i když nějaký tým nehrál, tak podporoval své známé. My jsme třeba podporovaly kluky z Děčína a oni nás. Když půjdu k freestylu Mc Kajaga, tak to bylo úžasný. Co on z fleku vymyslel, tak já bych nevymyslela, ani kdybych chtěla. Byla to opět další super výplň mezi zápasy!
Už jsi to sama zmínila. Jak moc Vám tedy s holkama pomohla i podpora rodičů, známejch či kamarádů/kamarádek? Bylo to hodně příjemný cítit jejich podporu v zádech?
Tak samozřejmě jsme byly rády, že tam s námi byli celou dobu a podporovali nás ze všech sil. Byla to super kulisa, která fandila i v těch nejhorších chvílích. Já osobně si všech, co nás podporovali, vážím. Jsem moc ráda, že tam s námi byli. Byla tam s náma i naše trenérka Natka, která také hrála, ale zároveň nás tak trochu koučovala. A chtěla bych také poděkovat tatínkovi mé spoluhráčky, že se s námi připravoval a individuálně nás všechny čtyři trénoval na hřištích v Děčíně.
Nyní se vzdušnou čarou přesuneme do hlavního města, kde se na střeše Centra Černý Most uskutečnilo republikový finále. Odjížděly jste s holkama s velkou touhou a motivací urvat pro sebe titul mistryň České republiky?
Jely jsme tam vlastně tak trochu překvapený, protože jsme byly vzrůstem spíš menší a moc jsme od toho neočekávaly. Ale i přes to všechno jsme si věřily a samozřejmě jsme se chtěly umístit na stupních vítězů. Nakonec se nám podařilo získat zlato. (usměje se)
Čím bylo finále oproti podniku v Děčíně specifický či rozdílný? A jak se Tobě osobně hrálo ve velkým vedru, který během turnajový neděle panovalo?
Samozřejmě ve finále je to něco úplně jiného – je to přeci jen finále – takže byl asi trošku větší tlak. Ale samozřejmě jsme si zkusily zase něco nového. Vedro bylo teda nesnesitelné a musely jsme hodně pít. Já osobně si myslím, že bylo fakt super, že jsme měly vždy jednu hráčku na střídání – a když někdo nemohl, tak jsme prostě vystřídaly. Taky nás zachránila hadice s vodou, díky níž jsme se mohly kdykoliv svlažit.
Odměnili Vás nějak rodiče za výhru v Děčíně, potažmo v Praze, něčím dobrým?
Ano, jako odměna za výhru byla společná večeře. Dali jsme si sushi, které bylo fakt výborné – a užili jsme si takovou after party s holkama a s rodičema. Určitě bych všem doporučila se alespoň jít podívat na streetball, protože je to nezapomenutelný zážitek a obří zkušenost.
Foto: Jakub Nedbal
