Jedním z členů party Rumoborců, která již jedenáct let pořádá oblíbenej indoorovej podnik nazývanej Severská bitva – Francův memoriál, je Jirka Holík zvanej Rollo. Turnaj v Ústí nad Labem se koná za významný podpory Streetball manie. (Nejen) turnaj samotnej jsme ze všech možnejch úhlů pohledu „nasvítili“ právě v poutavým rozhovoru s „Rollem“.
Rollo, na konci loňskýho kalendářního roku se uskutečnil v pořadí již 11. ročník Severské bitvy, indoorovýho turnaje v Ústí nad Labem. Jak bys tenhle ročník ze svýho pohledu zhodnotil?
Loňský ročník byl určitě specifický. Už jen tím, že šlo o jedenáctý ročník — a jedenáctka je moje celoživotní číslo na dresu. Takže jsem si to samozřejmě trochu sobecky vztáhl na sebe a lehce egoisticky se propašoval i do grafiky (smích). Chvílemi jsem si připadal jako Jarda Jágr na Kladně.
Byl to takový můj den. Na palubovce „Rollo point“, na baru „Rollo libre“ – prostě turnaj podle mého gusta. Ale nejsilnější vzpomínky stejně nejsou o mně. Jsou o těch momentech mezi zápasy, o smíchu a popichování. A o tom pocitu, že to celé pořád drží pohromadě díky lidem, kteří to berou srdcem. To je věc, která mi vlastně ze všech ročníků zůstává.
Byl tedy uplynulej ročník v něčem odlišnej od těch předcházejících? Jaký vzpomínky Ti z něj nejsilněji utkví v paměti?
Užili jsme si to maximálně. Přesně tak, jak to má být. Na hřišti jsme nechali všechno – nějaký ty body, trochu důstojnosti a dost sil (smích). Ale o tom to je.
Účel to splnilo stoprocentně. Sejít se, zahrát si, zasmát se, dát si navzájem pár loktů a pak si to společně vyhodnotit u baru. A jestli jsme si udělali pořádnou žízeň? Řekněme, že žízní nikdo neumřel (usměje se). Tenhle turnaj je pro nás hlavně o tom být spolu. Posouváme se čím dál tím víc do statusu společenské akce.
Streetball je záminka, přátelství je důvod.
Už jsi to naťuknul – jak jste si turnaj užili konkrétně Vy sami s klukama, splnilo to účel a žízeň byl dostatečná?
To, co nás vždycky po roce znovu překvapí, je, jak jsme sehraní. Člověk by řekl, že bez pravidelného hraní to bude drhnout, ale opak je pravdou — jako bychom spolu hráli celý rok. Věci si sednou, akce vycházejí a najednou máme pocit, že tenhle rok je ten pětilitrový soudek rumu náš.
Náš turnajový systém je nastavený tak, aby si zahrál opravdu každý. Zakládáme si na tom, že ze skupiny postupují všechny týmy, takže si každý užije i vyřazovací boje a turnaj má správný spád až do konce. Takže když to shrnu – sehranost nás nezradila a jako každý rok jsme postoupili do vyřazovacích bojů. (rozesměje se)
Pro Spolek pro lidi s mentálním postižením se vybralo téměř 23 tisíc korun, což je nádherná cifra. Je právě charitativní podtext turnaje jednou z věcí, která Vás tak naplňuje?
Určitě ano. Charitativní rozměr je něco, od čeho nechceme nikdy ustoupit. Pro nás je to přirozená součást turnaje – spojit sport, setkání přátel a zároveň pomoct tam, kde je to potřeba.
Téměř 23 tisíc korun je krásná částka. Možná to není suma, která by změnila svět, ale když se podíváme na všechny ročníky dohromady, už jsme společně vybrali přes půl milionu korun. A to už je znát. To už má váhu! A samozřejmě další meta je jasná. Teď je jen otázka, který ročník jako první „hitne“ celkový milion. (úsměv)
Co dovednostní soutěže, byly letos jednou z ozdob a vrcholů celýho turnaje?
Uhodil jsi hřebík na hlavičku. Hned po turnaji jsme si říkali, že asi budeme muset trochu přehodnotit Slam Dunk Contest. Přeci jen už nejsme úplně ročníky, co by lítaly hlavou u obroučky, a shánět někoho do soutěže je rok od roku těžší. Nechceme z toho dělat zdravotní riziko roku. (smích)
Takže před příštím ročníkem si nejspíš sedneme a vymyslíme, co by smečařskou soutěž mohlo nahradit. Na druhou stranu 3pt Shootout je naprostá jistota. To je disciplína, do které jde skoro každý – ať už s čistým svědomím, nebo s vírou, že „tam něco spadne“. A právě ta kombinace sebevědomí a reality dělá z téhle soutěže jednu z nejoblíbenějších částí celého dne. (usměje se)
Jak velkou motivaci a chuť máte s klukama z party Rumoborců pokračovat a navázat na úspěšný ročníky?
Momentálně můžu mluvit hlavně za sebe, protože kluky tu teď nemám vedle sebe (smích). Ale za mě je ta chuť pořád velká. Baví mě to a pokaždé mám potřebu to zase o kousek posunout – ať už organizačně, nebo vizuálně. A upřímně? Zatím se ke mně nedostala žádná informace, že by s tím chtěl někdo seknout. Takže to beru jako dobré znamení. (spokojený úsměv)
Samozřejmě jsme v něčem limitovaní. Rozpočet akce stojí čistě na nás a na našich partnerech, kteří se nás – zaplaťpánbůh – drží celé ty roky. A za to jim patří obrovský dík. Bez nich by Severská bitva byla, ale rozhodně by nebyla v takové kvalitě, na jakou jsme ty roky zvyklí. Takže motivace je. Energie taky. A dokud budou lidi kolem nás věřit tomu, co děláme, a budou dále podporovat Francův memoriál, má smysl pokračovat.
Nemůžu se nezeptat na naše letní turnaje – neuvažujete s klukama, že byste v sobotu 6. června dorazili na 31. ročník Labského streetballového poháru do Děčína?
Zeptat se samozřejmě můžeš, to je naprosto fér (smích). Tu myšlenku klukům určitě nadhodím, ale všichni víme, jak to během roku bývá – není to už tak jednoduché jako dřív.
Já jsem se navíc během roku přestěhoval na půl cesty mezi Děčín a Ústí, takže to mám teď geograficky vlastně ideální. A v březnu se nám narodí druhá holčička, takže za mě to momentálně vypadá minimálně na účast v režimu „kočárkování“. A kdo ví. (spokojený úsměv)
Foto: Honza Nový
