Oťasi, patříš mezi ty, kteří stáli u zrodu akce Streetball Mania (SBM). Jak na
její začátky vzpomínáš?
Vzpomínám. Hlavně když to vyprávím synovi a oba se u toho smějeme.
Na startu této akce jsi pomáhal s natíráním košů, stavěním kurtů,
lajnováním a dalšími věcmi. Máš i nějaké zajímavé
historky s těmito počátky spojené?
Prostě to byla naše práce, proto jsme si říkali „Dělníci“. Nejdříve
rozcvička se štětkou a pak hurá na turnaj.
V prvních třech letech SBM (1996-1998) jste navíc se svými spoluhráči celou akci
vyhráli. Bylo hodně náročné zvládnout organizaci a ještě pak naskočit do
zápasů?
Byli jsme mladí a řídili se heslem: „Co nás nezabije, to nás
posílí“.
Dá se říct, že je pro Tebe SBM srdeční záležitostí?
V mládí to srdeční záležitost byla, dnes se již více věnuji jiným sportům.
Jediné, v co doufám, je, že si to jednou zahraje i můj syn, který je dnes v
děčínské baskeťácké přípravce.
Chodíš se na SBM pravidelně dívat?
Málokdy. Většinou se nám termín kryje s dovolenou. (usměje se)
Při 15. ročníku této akce jsi nastoupil v exhibici. Jak to pro Tebe bylo, především
fyzicky, náročné?
Exhibice je pro diváky, nejde o vítězství, takže tolik dřiny není potřeba.
Pro letošní ročník je připravena i kategorie veteránů nad 38 let. Chystáš
se tedy letos hrát?
Ano, již jsme se domluvili. Naše ambice jsou vysoké. Opět zvítězíme. (úsměv)
