Labský streetballový pohár letos oslavil 25. výročí na tuzemský scéně a kromě tradičních hráčských ohlasů (či jejich představení před turnajem) Vám přinášíme i rozhovory s osobnostmi, který se za tu dobu se Streetball manií významně protnuli. Dalším exponentem není nikdo jiný než náš dvorní fotograf Jakub Nedbal, jenž se velmi poutavě se rozpovídal o spolupráci a vzájemný provázanosti, která trvá již 14 let!

Kubo, účastníci našich turnajů Tě znají jako naše dlouholetýho fotografa. Prozraď, jak ses vlastně do naší streetballácký rodiny dostal a jak dlouho už ve strukturách Streetball manie figuruješ?
Ahoj Láďo, máš naprostou pravdu, když jsi použil slovo dlouholetý. Musel jsem hledat hodně hluboko v archivu, abych zjistil, který turnaj jsem fotil jako první – a byl to „Čerňák“ v roce 2007. Jako ještě dlouholetější baskeťák jsem měl k téhle bandě vždycky blízko, ale rozhodující okamžik byl asi ten, kdy mě mé tehdejší spolužačky z FTVS Verča s Irčou seznámily s Igorem (Bayerem, prezidentem České streetballové federace, pozn.).

Kdybys měl přesně popsat svoje fungování na turnaji a zpracovávání fotek po něm, tak jak tenhle proces probíhá? A podle jakých kritérií fotky ke zveřejnění vybíráš?
Jako svůj hlavní úkol vnímám turnaj co nejlépe „prodat“. Aby člověk, který na turnaji byl, si mohl při prohlížení fotek oživit pozitivní vzpomínky a člověk, který o účasti třeba ještě teprve přemýšlí, si řekl: Jo, to vypadá jako super akce, tam příští rok nemůžu chybět. Podle toho se snažím přemýšlet i o tom, co do finálního výběru zařadit a co ne.

Pro mě je atmosféra okolo možná stejně důležitá jako samotná akce, a stejně tak to, aby fotky měly dobré „flow“. Nevím, jak ty, ale já bych se po zhlédnutí deseti fotek perfektního crossoveru v řadě za sebou už začal trochu nudit. Samotná úprava fotek je pak už jen taková malá třešnička na dortu a je většinou hodně rychlá.

Jaká je Tvoje nejoblíbenější destinace k focení? Kde Tě turnaj nejvíc vtáhne do děje a panuje na něm nejlepší atmosféra?
Pokud se bavíme obecně, tak kdekoliv, kde je hezký světlo. Z míst, kde se hrají turnaje Streetball manie, musím vypíchnout Děčín. Nevím, čím to je, ale atmosféra tam je prostě jedinečná. Možná to je tím, že všichni tráví celý den pohromadě na jednom místě, fandí, dělají piknik na dece a nerozprchnou se po okolí jako na jiných místech, takže je z toho vždycky parádní kotel.

Dostává se Ti zpětná vazba od hráčů, hráček nebo jejich rodičů, že se jim fotky líbí? Vnímáš například i ohlasy, který se objeví na sociálních sítích?
Občas ano a jsem za to vždycky moc rád. Obzvlášť v oboru, kdy si fotky po odevzdání dost často žijou svým vlastním životem a pochvala nebo uznání se k nám dostane zřídka.

Na sociálních sítích fotky pokaždé prohlížím. Chci si jednak ověřit, že je vše OK a že komprese Facebooku a jiných fotky nepokazila, ale taky mě samozřejmě zajímá, jak si fotky stojí.

Jaký nejsilnější zážitky a vzpomínky se Streetball manií máš uchovány v paměti?
Za těch 14 let je zážitků a vzpomínek tolik, že asi nedokážu vybrat jen pár, ale čeho si na Streetball manii cením nejvíc, je ta přátelská atmosféra, ve které se všechny akce odehrávají. Nikdo nemá zapotřebí si na nic hrát a honit si vlastní triko, takže na focení pro Streetball manii se vždycky těším. Pro mě je to spíš, jako bych jel na sraz spolužáků z vejšky (v některých případech je to tak doslova – ahoj Irčo; usměje se), než do práce.

Čím je pro Tebe Streetball mania a její komunita specifická, jedinečná či zajímavá? Čím si tuhle pospolitost a přátelskou atmosféru vysvětluješ?
Trochu jsem to nakousnul v předchozí odpovědi a je to platné nejen pro Streetball manii, ale pro baskeťáky obecně. Valná většina jsou féroví a rovní kluci a holky. Na hřišti to dost často může být vyhrocené a tvrdé, ale nikdo nedělá zákeřnosti a po zápase spolu klidně půjdeme na pivo. To je to, co se mi na streetballu a basketu líbí a co mě vždycky přitáhne zpátky.

Labský streetballový pohár letos oslavil již 25. výročí a oslavy byly vskutku velkolepý. Jak Ti v uších zní, že turnaj má tradici již čtvrtstoletí a podle ohlasů ušel od začátku obrovský kus cesty? A co bys mu popřál do dalších let?
Je to úžasná tradice a jen ta představa, že když se hrál první turnaj, tak jsem byl ještě malej špunt, chodící do páté třídy, je skoro až absurdní. Do dalších let přeji samozřejmě plno úspěchů a ať si zachová svůj charakter, protože to je to, co ho dělá jedinečným.

Hrál jsi někdy aktivně basket, případně streetball?
Hrál a stále hraji. Přes dorosteneckou extraligu a třetí ligu mužů jsem logicky přičichnul i ke streetballu, kde jsme s klukama odehráli několik sezon PSLka. Pamětníci si možná ještě matně vzpomenou na název týmu Guerreros, kterému nikdo, včetně nás, neřekl jinak než Gyrros.

Teď už jsem vyměnil sporty a z basketu jsem přešel na košíkovou zavánějící košandou a jednou týdně si chodím udělat žízeň do pralesní soutěže. (usměje se)

Foto: Nikol Nedbalová