Čau Pepo, jak je to u Tebe se sportem, jak ses k němu dostal a co vůbec Ty a streetball? Víme, že
poslední léta hraješ Pražskou streetballovou ligu za tým Only Hustlaz, kde se tenhle
tým vzal?
Já začal laškovat se sportem již v první třídě, když mě táta (bývalý
překážkář na 400 a 110 metrů) přivedl k atletice. Moc dobře věděl, jak je toto sportovní
odvětví dobré pro začínajícího sportovce. Naučíte se ovládat
své tělo, zlepšíte si koordinaci, získáte první zkušenosti se
závoděním a poctivým trénováním. Po čtyřech letech jsem už ale věděl, že
to není sport, ve kterém chci pokračovat. Začal mne lákat basketbal. V páté
třídě jsem se dostal do Sparty Praha, ve které jsem zakotvil (s malou přestávkou) až do
loňské sezóny. V dorostu mě trénovali Radko Sáblík a Roman Bednář.
Trenér Sáblík mi od začátku věřil. Pochopil, že pro mě je basketbal to
nejdůležitější a že ho chci dělat na 100%. V dorostu se nám obrovsky dařilo a měli jsme
nakročeno k velkému úspěchu. Ve chvíli, kdy jsem byl jeden z nejlepších střelců
soutěže, hráčem mladšího a staršího dorostu a již nějakou dobu jsem
trénoval s A-týmem mužů, jsem se těžce zranil a vše bylo během jedné vteřiny jinak.
Rozdrcená lýtková a přelomená stehenní kost mě vyřadila minimálně na rok
ze hry. V tu chvíli pro mě začal jiný boj, boj o to vrátit se zpět na palubovku. To se i přes
trvalé následky podařilo a já se mohl vrátit zpět do hry. Trvalo sice strašně
dlouho, než jsem se zas dostal do lepší kondice a herní pohody, ale za to úsilí
to rozhodně stálo. Po návratu jsem začal opět trénovat s A-týmem mužů a
dohrával poslední rok dorostu. Pak ale přišel krach Sparty, a tak jsem přešel do
Sokola Motol, který hrál třetí ligu. Z něj se ale po roce opět stala Sparta, tentokrát
však ZCELA JINÁ. A upřímně neměla a nemá naprosto nic společného se starou BC
Spartou Praha z Letné.
S „novou“ Spartou jsme nejprve vyhráli druhou ligu a o dva roky později (tedy předminulou sezonu) i
první ligu. Vyhrát čtvrtfinále, semifinále i finále na pátý
rozhodující zápas je až neuvěřitelné a já jsem šťastný, že jsem
mohl být součástí tak skvělého družstva. Minulou sezónu se nám
příliš nedařilo a já po „dlouhodobějších“ problémech s
trenérem, které v jeden moment vyvrcholily, ukončil po 12ti letech působení ve Spartě.
Poté přišlo jedno z nejtěžších rozhodnutí, které nastane asi
každému sportovci, tedy jestli dál pokračovat v jiném týmu na takové to
úrovni, či nikoliv. Já se rozhodl pro druhou variantu, a to z mnoha důvodů, těmi
nejdůležitějšími ale jistě byly má časová vytíženost ve škole a v
práci. S basketbalem jsem však nadobro skončit nechtěl, a proto jsem se rozhodl hrát
Pražský přebor A. Se streetballem jsem začal už dávno, každý pražský hráč si
přece zašel v létě na Pražačku zahrát street. Streetballovou ligu jsem ale začal hrát
teprve před čtyřmi lety. S kamarádem jsme složili tým, kterému jsme dali název Only
Hustlaz. Je to skvělé odreagování a možnost potkat se s kamarády z
basketbalového prostředí. Navíc tahle hra není tolik svázaná taktikou a
je
zde větší volnost pro kreativitu každého hráče.
Píšeš “vytíženost ve škole a v práci”. Jak to máš se
školou, co vůbec studuješ?
Nejprve jsem studoval na ČZU ekonomii. Po dvou letech jsem ale zjistil, že tudy cesta nevede, že to není obor,
v kterém bych se chtěl v budoucnu pohybovat. A protože mě vždy zajímala média, rozhodl jsem
se pro školu, která takový obor nabízela, tedy studium sociální a
mediální komunikace na UJAKu. Na začátku června jsem měl bakalářské
státnice a nyní pokračuji dál na magisterském oboru. Ještě než jsem odletěl na
léto do Států, absolvoval jsem přijímací řízení na žurnalistiku a
média na Karlově univerzitě, bohužel v obou případech jsem se nedostal o dva body, a tak jsem se
rozhodl dál pokračovat na této škole.
Ale víme o Tobě další věc týkající se studií. Vyjel jsi na
zajímavou školu do Bulharska…
Na Erasmus jsem se vydal v zimním semestru druhého ročníku na UJAKu. Nejprve jsem řešil,
jakou si vybrat univerzitu, která by mě nejvíc lákala. Vždy mě zajímal americký
systém školství, proto jsem si vybral American university in Bulgaria.
A proč Bulharsko?
Tak za prvé to byla jediný evropský stát, který nabízel americkou univerzitu
(z nabídky spřátelených univerzit mé školy) a za druhé jsem chtěl teplo,
takže rozhodně ne Norsko apod. Co se týká kvality zázemí pro studenty, je tato
škola na špičkové úrovni. Dá se říci, že je to typická
americká univerzita, jen vložená na území Evropy. Klasický student,
který by chtěl studovat na této škole, musí dosáhnout 80 bodů z Toeflu,
což zrovna není málo. Navíc se zde platí na Evropu dost vysoké
školné. To se pohybuje kolem 11000 dolarů na rok (v ceně je jen školné, bez
ubytování a stravování). 99% studentů bydlelo v kampusu, takže jak říkal můj
slovenský kamarád, obrovská socializace. A studenti? Ty tam byli téměř z celého
světa. Třeba na jedné hodině, kde nás bylo kolem 30ti studentů, nebyli více jak dva studenti
z jedné země, to bylo něco neskutečného. Dodnes nechápu, jak si ta profesorka mohla
zapamatovat všechna jména studentů, když já měl problém polovinu z nich jen dobře
vyslovit. Na škole byla samozřejmě spousta Američanů, cca 30% Bulharů, množství Evropanů, ale i
studenti z Asie a Afriky. Překvapili mne i studenti z Kazachstánu, Turkmenistánu, Mongolska
a dalších států u nás považovaných za zaostalé. Například můj
spolubydlící byl z Moldávie, ve kterém jsem našel výborného
přítele. I díky této různorodosti národů jsem mohl alespoň trochu pochopit, proč se
jak a kdo chová. A především jsem mohl získat informace o zemích, o
které jsem se zcela upřímně do té doby příliš nezajímal. Cesta do
školy trvala buď 2, nebo 10 minut, pokud to bylo ve vzdálenější budově v centru města.
Takže obrovská úspora času. Samotné město nabízelo mnoho restaurací a klubů
(opravdu mnoho), kde mají studenti vyžití i během večerních/nočních hodin. Pro mě bylo
třeba neuvěřitelné, že sama škola pořádala různé párty přímo v
určitých klubech, kde byl alkohol třeba do dvou do rána zdarma.
Ve východní Evropě je tato vysoká škola jedna z nejprestižnějších.
Každý z východu tam chce studovat, protože ví, že pokud tuto školu dostuduje, bude
mít obrovskou šanci na dobrou práci po celém světě. Osobně jsem měl i obrovské
štěstí na lidi a i díky tomu bylo pro mne studium na této zahraniční univerzitě
nezapomenutelnou zkušeností.
Zní to skvěle! A když zabrousíme mimo “lavice”, co Tvoje práce?
V ČT4 jsem začal externě pracovat kolem února 2010. Nejprve jsem archivoval nahrávky zápasů
Euroligy mužů a pomalu se seznamoval s televizním prostředím. Ke konci basketbalové
sezóny 2010 jsem začal jezdit s redaktory na různé reportáže a díky tomu jsem se učil,
jak se co dělá. První větší práci jsem začal dělat na MS žen, kde jsem dělal
guidemana, tedy takového komentátora pro režii. A od nové sezóny jsem se začal
plnohodnotně zapojovat do reportáží pro TIMEOUT, Basketmánii a podobně. K tomu jsem začal
občas dělat i živého reportéra při přímých přenosech. Za tohle všechno
vděčím Jakubovi Bažantovi, který mi dal obrovskou šanci a já se ji snažím
využít. Myslím, že mi pomohl fakt, že jsem hrál na slušné úrovni
basketbal a že zároveň studuji média, takže ideální kombinace. V této
sezóně by měla být spolupráce podobná, nicméně jsem ještě začal pracovat
pro jednu reklamní společnost, tak uvidíme, jak se to vše
bude časově zvládat.
Pepo, moc díky za zajímavé povídání, ať se Ti daří na basketu, ve
škole i v práci a pevně věříme, že se brzy uvidíme třeba na jednom z winter turnajů
Streetball manie.
