Ondro, jaký jsou Tvoje bezprostřední pocity, emoce a dojmy po výhře na Prague
International Streetball Cupu 2018?
My jsme pořádně nevěděli, do čeho jdeme, protože se specializujeme na 3×3 basketbal. Tohle je
trošičku jiná záležitost, na tomhle turnaji pořádaném Streetball manií
se hraje podle starších streetballových pravidel. Z dřívějska jsme je znali, ale teď
už se tři roky věnujeme basketbalu tři na tři a podle streetovejch pravidel od tý doby nehrajeme.
Zároveň jsme nechtěli nic podcenit a snažili jsme se každej zápas odvýst na maximum. To se
nám podařilo a jsme rádi, že jsme vyhráli.
Jak obecně hodnotíš oba turnajový dny? Především pak kvalitu, úroveň a
organizaci turnaje.
Co se týče organizace, tak to nemělo chybu! Byla tam trochu jiná struktura, než na kterou jsme
zvyklí. Jedno pravidlo se mi líbilo, a to že se hrálo ve skupině, z níž postoupil
vítěz a druhý a třetí ještě musel hrát mezi sebou
„minikvalifikaci“. To u 3×3 basketbalu nebejvá, tam postupujou první dva a třetí
má rovnou smůlu.
Líbilo se mi, že byla výhoda přímýho postupu z prvního místa a nemuseli
jsme hrát další zápas navíc. Co se týkalo kurtu, košů a těchto
věcí, trochu problém byl s palubovkou, ale to bylo dáno podmínkami, že to bylo
hrbolatý. Trochu odskakoval míč a nedalo se pořádně driblovat. Ale za mě to splnilo
očekávání a nebylo tam nic špatně.
Kterej soupeř, respektive soupeři byli v turnajovým pavouku nejtěžší a s kým byl boj
nejlítější? A jaký vidíš hlavní klíče k
vítězství ve finále?
My jsme měli ve skupině polskej tým (StudioBudza, pozn.), s nímž jsme se potom potkali i ve
finále. Na skupinu jsme si neměli co stěžovat, ještě jsme tam měli kluky z Albánie (Goga
Basket), což byl taky celkem těžkej soupeř. Potom jsme v play-off chytli český týmy (ve
čtvrtfinále Sokolíky a v semifinále Falcons), kde jsme je trošičku znali.
A finále s polským týmem StudioBudza? První a poslední zápasy na turnaji
byly nejtěžší. Bylo to hodně tvrdý, až na hranici basketu, spíš to byla
házená. Ale dobře to dopadlo a odvezli jsme si vítězství. (úsměv)
Naťuknul jsi, že v roce 2015 už jste Prague International Streetball Cup dokázali vyhrát s
týmem Buchos, též na divokou kartu. V čem se v Tvejch očích oba ročníky
lišily? Kde nacházíš u obou ročníků rozdíly?
Tam jsme hráli v úplně jiný sestavě. Hráli jsme s Ondrou Starostou, Davidem
Šteffelem a Honzou Kratochvílem. Ten dnešní tým byl úplně jinej a už tři
roky s ním objíždíme turnaje po celým světě. Trochu jsme se posunuli dál, co se
týká zkušeností a taktiky. Dalo by se říct, že se ty dva týmy
nedají vůbec srovnávat. V roce 2015 jsme hráli v mnohem vyšší sestavě,
dneska nejvyšší hráči týmu měli kolem dvou metrů.
Basket je o dost rychlejší, než byl před třemi roky, kdy jsme to hráli všechno pod
koš a rozhodovali vysoký hráči. Ten trend jde úplně někam jinam než na vysoký
hráče – jako celej basket…
Jak se tedy z Tvýho pohledu za tu dobu nejvíc změnil streetball, respektive basket 3×3? V čem se
nejvíc posunul kromě toho, co už jsi zmínil?
Posunulo se to hlavně v tý rychlosti. Normálně ve tři na tři hrajeme na dvanáct sekund,
tím to kompletně urychluje celou hru a je to časově omezený. Dnešní (streetballovej)
turnaj tohle pravidlo neměl, takže se to dejme tomu trochu zpomaluje a tým může mít i dvacet sekund
na útok.
Ale když je těch 12 sekund limitu na útok, tak se to hodně zrychluje a spíš
vyhrává přehled danýho hráče na hřišti, kterej se musí orientovat ve
všech rozích, musí vidět pohyb všech hráčů a není tam prostor se nikde
nějak otáčet. Velkým hráčům to moc nehraje do karet. Hraje se na menší
části hřiště, kde hráč musí bejt všude, ne jenom pod košem.
Pojďme přímo k Vašemu týmu Humpolec Bernard. Četl jsem, podle jakýho klíče jsi
tým skládal. Co kromě dojezdový vzdálenosti hráčů byly Tvoje hlavní
požadavky pro výběr borců do týmu?
S Romanem Zachrlou hraju dejme tomu už pět let, hodně se známe i mimo hřiště a jsme dobrý
kamarádi. Takže tam byla jasná volba. Dalším hráčem byl Vláďa Sismilich,
s nímž jsem hrál tři roky v Rakousku. Typově se mi na to hrozně hodil, je to skórer. Oslovil
jsem ho, mou nabídku přijal a poprvý s náma jel do Číny, kde se nám podařilo
vybojovat druhý místo na challengeru. A zalíbilo se mu to, takže už s náma zůstal.
Ještě máme v týmu Ondru Šišku, kterej teď nebyl a nahradil ho Martin Müller.
Ten už to s náma hrál loni i předloni. Známe se z Brna. Takže jsme spíš
poskládali typově hráče, který se k sobě hoděj a nezkoušeli jsme žádný
vysoký hráče. Chtěli jsme všechny borce kolem metru devadesát, který umí
najíždět i střílet a jsou všestranný. Takže jsme zvolili tenhle tým, letos se to
povedlo a daří se nám.
Jak často se Vám daří scházet k tréninku a co v jeho rámci nejvíc
pilujete? Na co jsou tréninky zaměřený?
Snažíme se v Brně scházet dvakrát týdně, je to tak zhruba padesát na
padesát. Někdy se vidíme jednou týdně, někdy dvakrát týdně, a jenom hrajeme.
Učíme se nějaký signály, učíme se taktiku, učíme se, jak dobře sbíhat,
jak používat clon hráčů. A z devadesáti procent jenom hrajeme mezi sebou tři na tři.
Co bys doporučil všem, kdo by případně chtěli následovat Vaši cestu a drát se ve
streetballu/3×3 vzhůru? Jak dlouho třeba i trvá přerod a zvyknutí si z pětkovýho na
trojkovej basket?
Mně to vždycky trvá turnaj. Na prvním turnaji jsem špatnej, pak na druhým už je to
lepší. Je to taky daný tím, že mám odehraný hromady zápasů.
Jediný, co můžu doporučit ostatním, tak hrát, hrát, hrát!
Taky ať se spíš snaží vyhledávat kvalitní turnaje, kde jsou kvalitní
zápasy, protože zápas, kterej skončí 21:6, Vám nic nedá. Potřebujou se
hrát vyrovnaný koncovky, potřebujou se těžký čtvrtfinále. Tam se tým
posouvá vejš.
Když se objíždějí lehký turnaje, tak tým nemá na čem stavět a myslí si, že
je dobrej. Pak přijede na těžkej turnaj a než se stačí rozkoukat, tak vypadl.
Foto: Jakub Nedbal