Dane, jak sis smečařskou exhibici při finále Českého streetballového poháru 2019
užil a co na svoje vystoupení říkáš?
Smečařskou soutěž jsem si velice užil. Jako vždycky tady panovala skvělá atmosféra, já
mám vždycky hroznou radost, když se můžu účastnit turnajů Streetball manie. Jelikož jak teď
všichni hrajou 3×3, tak to ztrácí přátelskou atmosféru, všichni tam
hrajou o body a o peníze.
Kdežto tady jsem přišel, se všema jsem se zdravil a byli usměvavý. To se mi hodně líbilo.
Ve chvíli, kdy mě volali na smečování, jsem si ještě zavazoval botu, takže jsem to
udělal trochu dramatický. Ale lidi byli skvělí, atmosféra úžasná!
Bohužel jeden můj finálovej soupeř se nedostavil (Mathias Machálek, pozn.) a druhej, Lamík,
kterej sliboval velkou show, si bohužel zranil ruku. Takže to zbylo na mě. Nebudu lhát, stalo se mi to
podruhý (prvně loni na Prague International Streetball Cupu u Rudolfina) a není to nic
příjemnýho.
Byl jsem připravenej na čtyři výskoky a nakonec jsem jich udělal 15, ale myslím, že lidem se to
líbilo. Mrzí mě, že svůj signature dunk jsem nedal na první pokus. Na tom si
zakládám, ale aspoň to bylo napínavý, lidi museli řvát. Donutil jsem je trochu
rozhejbat. (rozesměje se) Pocity mám tedy skvělý, vážím si druhýho titulu mistra
ČR v řadě a těším se na další výzvy a turnaje od Streetball manie! Doufám,
že úroveň a atmosféra bude pokračovat i v dalších letech…
Na mezinárodním turnaji se tedy taky ukážeš?
Určitě to bude moje priorita. V tuto chvíli musím poslouchat federaci, jelikož jsem v
národním týmu 3×3. Hraje se o body a snažíme se dostat na olympiádu, takže
všechno, co nám může pomoct k olympiádě, je priorita. Ale Prague International Streetball Cup
je letos jedním ze satelitů, kde se dá získat hodně bodů.
Jinak na smeče bych chtěl určitě opět dorazit a udělat zase o trochu větší show! (Dan nakonec s
Humpolcem skončil na Prague International Streetball Cupu 2019 na druhým místě a ve finále
smečí ho porazil Polák Jakub Heyer).
Takže tím, že jsi v reprezentaci, máš vlastně trochu svázaný ruce.
Samozřejmě takhle to zní trochu negativně, já si hrozně vážím toho, že tam jsem. Je to
skvělý a já to beru jako dosavadní vrchol svojí kariéry. Zatím,
doufám, že to půjde ještě vejš. (úsměv) Je to privilegium a já za tým
hraju hrdě.
Ale ve výsledku, kdy se mám rozhodnout, jestli si půjdu zahrát přátelskej street a
užít si zábavu, a oni mi řeknou, že musím jet na turnaj 3×3 získat body, tak
musím jet tam, protože v tu chvíli jsou moje preference jasně daný.
Už to není zábava, je to vážná věc a olympiáda je velká událost.
Máme šanci se tam dostat. Nechci říct, že mám svázaný ruce, já
rád dělám, co mi říkají, protože věřím, že nám to pomůže se tam
probojovat.
V letošní sezoně jsi v širším kádru týmu Humpolec Bernard.
Popiš, jaká byla Tvoje cesta do tohoto celku, co jsi s Ondrou Dygrýnem a spol. absolvoval a
na co se s nima ještě chystáš?
S Humpolcem trénujeme jednou týdně v Brně, všichni z týmu U23 a další, kdo
jsou do toho s nimi zapojení. Už několikrát jsem se s nimi potkal. Na začátku
náš většinou poráží, potom už je to vyrovnané. My máme navrch ve
fyzičce, atletičnosti a některých dalších atributech.
Ale nikdy jsem nebyl jednou nohou v týmu, protože to bylo vždycky oddělené. Vladimír Sismilich
se zranil těsně před turnajem v Bělorusku, takže povolali mě. Vládi mi bylo líto, ale ve sportu to tak
chodí. Šanci jsem chytil za pačesy, zahrál jsem myslím kvalitní turnaj. Dal jsem
nejvíc bodů, takže jsem měl i největší ranking. Teď má zase problémy s kolenem
Roman Zachrla, takže na evropskou olympiádu opět povolali mě.
Beru to jako další šanci se ukázat. Myslím, že do týmu jsem lidsky zapadl v
pohodě. Jsem ze starý školy, takže mladý hráči nosí balony, uklízí
na pokoji a podobně, což se snažím plnit. Oni vidí moje silný stránky a snaží se
je využít. Byl jsem překvapenej, že mi říkali, abych si vzal nějaký míče na sebe a
převzal zodpovědnost, jelikož na to mám. To mi strašně pomohlo!
Vidíš jako ideální mix, kdy jsou v týmu třeba dva starší a dva
mladší hráči? Že to potom do sebe líp zapadá?
Mně přijde, že je to úplně ideální a strašně se mi to líbí. Pocítil
jsem to právě v Bělorusku, kde byla sestava Dygrýn – Křemen – Zachrla a já. V
některejch chvílích Benjo (Dygrýn), jenž si bere většinu balonů ze středu, nebo Zachy,
kdy už nemohli, tak můžu některý balony vzít a dodávám tam energii, která někdy
chybí.
Oni mají šanci si oddechnout a já můžu „drátovat“ jejich
nejlepší hráče. Myslím si, že ve chvílích, kdy bych hrál třeba s
Ondřou Šiškou, tak to bude ještě o něčem jiným. Bude tam rozvaha a zkušenosti,
zároveň i mladá dravost a atletičnost.
Od loňskýho smečařskýho triumfu u Rudolfina jsi trávil čas na univerzitě v USA. Co Ti to dalo,
jaký byly největší klady a třeba rozdíly oproti evropskýmu stylu a
pojetí?
Americká NCAA je úplně jinej svět, basketbal tam hraje na ulici každej. Když někoho potkáte na
ulici a dáte mu do ruky balon, tak bude hrát jako člověk tady z druhý ligy, což je pro mě
neuvěřitelný. Servis je tam na úplně jiný úrovni.
Byl jsem sám překvapenej, jelikož jsem rok působil v týmu z Kooperativa NBL (v Ústí nad
Labem), a servis na mojí univerzitě, která není basketbalově tak kvalitní, já
šel víc za studiem než basketbalem, je výrazně lepší. Máme podavač na
míče, fyzioterapeutické centrum, regeneraci, dva asistenty. Je to něco, o čem jsem v životě ani
nesnil.
Tenhle servis je tam úplně všude, což dává tomu hráči možnost makat na sobě o to
víc. Strašně jsem si to tam užil, i když jsem zranil na začátku sezony. Utekla mi sezona, ale
čas jsem využil a myslím, že jsem zase o třídu lepší hráč. Těším se
na nový ročník, kde bych měl být jedním z lídrů týmu. Doufám, že
zahrajeme slušnou sezonu, budeme v play-off a zase o trochu vyrostu, abych se mohl vrátit a pomoct jak
nároďáku, tak zvedat českej basketbal vejš a vejš.
Dokážeš vypíchnout atributy, v čem ses za rok za oceánem nejvíc zlepšil a
posunul?
Střelba, definitivně to byla střelba. Samozřejmě driblink, atletičnost, obrana – řekl bych, že tyhle
všechny věci, co jsem vyjmenoval, se dají natrénovat bez ničeho, pokud na to mám
mentalitu a budu to drilovat každej den. Ve střelbě je strašně moc parametrů, který musí
být hlídaný, což já nebyl schopen uhlídat.
Ale díky Adamu Konvalinkovi, jenž je trenérem u mě v projektu Strive High (a od letošní
sezony taky asistent trenéra Scalabroni v Pardubicích), se mi zlepšení podařilo. Dělali
jsme pravidelně rozbory střelby, na dálku jsme si telefonovali a posílali videa – a on mi pomohl
střelbu změnit. Řekl bych, že snem každýho basketbalisty je mít neomezenej čas na to, aby nemusel o
ničem přemýšlet a mohl dělat jenom to, co potřebuje.
To já jsem měl, celej rok jsem pracoval na svojí střelbě. Nemusel jsem se ohlížet na svůj
výkon v zápase. Odstřílel jsem zhruba 15 tisíc střel, než jsem se začal cítit
dobře v tý nový formě. Tady v Čechách bych tuhle porci za tři měsíce
neodstřílel.
Video z finále Českého streetballového poháru – včetně smečařský soutěže
– můžeš zkouknout ZDE.
Foto: Patrik Nguyen/Jakub Nedbal
