Po Vojtovi Ingerovi alias Lamíkovi si dnes představíme dalšího člena hvězdný poroty smečařský soutěže Slam Dunk Contest na Labském streetballovém poháru 2025. Není jím nikdo jiný než Ctirad Klimánek, jehož si mnozí mohou pamatovat jako dunkera s vytříbenou technikou a úchvatnými kousky. Ve svým vyprávění vzpomíná na energií našlapaný souboje s Lukášem Krausem či Al Caponem, objíždění turnajů po celý republice a mnoho zážitků s tím spojenejch, ale také hodnotí profesionalizaci streetu, respektive trojkovýho basketu, čímž se trochu ztratil původní duch a kouzlo pouličních bitev.
Ctirade, Co Ti proběhlo hlavou, když jsi obdržel oficiální pozvánku od prezidenta České streetballové federace Ing. Igora Bayera?
Hrozně mě to potěšilo a úplně mě to vrátilo zpátky do časů, kdy jsme před patnácti lety objížděli streetballové turnaje po celé republice a sbírali výhry i zážitky. Bylo to, jako když Ti starý kámoš připomene něco, na co jsi dávno zapomněl, ale pořád to v Tobě žije. Pořád hraju amatérský basket a i ve čtyřiceti letech ještě zasmečuju. Dokonce jsem se Igora ze srandy ptal, jestli si jako porotce můžu taky zkusit nějaký kousek.
Jaký nejsilnější vzpomínky a zážitky máš s našimi turnaji již navždy spojeny? Co se Ti nejsilněji vrylo do paměti?
Jednoznačně finálové smeče – rozpálené slunce, hučící tribuny, srdce buší, mírná nervozita, kdy musíš vyletět a předvést nejlepší dunk. A pak ta neuvěřitelná energie, když to vyjde, dáš otočku 360 ve vzduchu a publikum bouří – to se nezapomíná. A samozřejmě i momenty mimo hřiště – cesty autem, nocování na ubytovnách, večírky do rána. Streetball není jen sport, je to komunita a životní styl.
Vybavíš si, v kterým roce jsi prvně vyhrál smečařskou show na turnaji Streetball manie a kde to bylo? A kolik triumfů jsi celkově dokázal nasbírat?
Úplně přesný přehled nemám, ale myslím si, že to bylo zhruba před patnácti lety. Vybavuju si turnaje na střeše na Chodově nebo v Ostravě, kde jsme vyhráli jako tým a já si k tomu přidal i vítězství ve smečařské soutěži. Pamatuju si tu atmosféru – rapové beaty, rozpálený asfalt, dav, co Tě nese, a show, kterou jsme tam spolu s ostatními vytvořili.
Vnímáš i Ty svou optikou, jak moc se turnaje od roku 1996 posunuly, i když některý tradice se snažíme zachovávat? Jak vzpomínáš na turnajovou atmosféru?
Streetball prošel obrovskou proměnou. Když jsem začínal, byla to ryzí ulice – hrálo se mezi paneláky, z repráků jely klasiky jako EPMD nebo Nas, míč občas starší než my, pravidla tak napůl domluvená, a hlavně – šlo o čest, respekt a čistej adrenalin. Dneska je z toho olympijský sport, hraje se s jiným míčem, s časomírou, profesionální týmy a reprezentace… Ale tím, jak se to všechno profesionalizovalo, se trochu vytratilo to původní kouzlo ulice. Tehdejší turnaje byly víc než sport, byla to kultura. A právě tohle si Streetball mania drží dodnes, a proto se na Labský streetballový pohár moc těším.
Kdo z dunkerů byl v minulosti na turnajích Tvým největším sokem a souboje s ním měly vždycky šťávu a náboj?
Pamatuju si na smečařský souboje s Lukášem Krausem, mým tehdejším spoluhráčem z reprezentace ČR do 20 let. A pak Milan Kapek alias Al Capone – s menší postavou, ale neuvěřitelným výskokem a kontrolou ve vzduchu. Tyhle souboje měly vždycky jiskru, byly férový, ale našlapaný energií.
Jak bys nahecoval smečaře, aby jich do Mekky streetballu dorazilo co nejvíc a předvedli fanouškům nabušenou podívanou?
Jestli máš výskok, styl a trochu odvahy, tak tohle je ten moment. Žádné výmluvy – jen Ty, míč, koš a dav, kterej Tě buď pozvedne, nebo vypíská. Přijď si to zkusit, pro ten pocit, co Ti žádný trénink nedá. Ať lidi vidí, že basketbalisti v Česku uměj lítat.
Co bys Streetball manii popřál do dalších sezon?
Popřál bych jí, ať nikdy neztratí autenticitu. Ať si udrží tu původní pouliční duši – trochu bláznivou, syrovou a pořád krásně lidskou. Ať se kolem ní dál buduje komunita a nová generace, která žije basketem, hudbou a volností!
Foto: Archiv Ctirada Klimánka
