Tým Jak se to hraje? neodstartoval letošní ročník turnaje ve streetballovým Woodstocku nijak oslnivě, ba naopak. I přes nevydařenej start ovšem nakonec dokráčel pod taktovkou kapitánky Báry Valachové až k triumfu v kategorii žen nad 18 let. O cestě za triumfem, jedinečným turnaji pod děčínskou skálou či motivaci zlatý placky obhájit se Bára rozpovídala v obsáhlým rozhovoru.
Báro, v Děčíně jsi jako kapitánka dovedla tým Jak se to hraje? ke zlatejm medailím. Pověz, jak trnitá a složitá byla cesta k triumfu?
Každý zápas byl jiný a nikdo nám nedal nic zadarmo. První dva zápasy jsme dokonce prohrály. Velké vzchopení přišlo poté, co jsme se dozvěděly, že se podruhé v turnaji střetneme s týmem Mirkovy holky – a chtěly jsme být tentokrát ty šťastnější my.
Tohle vzchopení tedy pomylsnej moment v průběhu turnaje, kdy sis říkala – cítím, že by to mohlo klapnout?
Přesně tak! Jak jsem zmiňovala, první dva zápasy jsme prohrály, a to paradoxně s týmy, které jsme pak porazily ve čtvrtfinále a v samotném finále. Takže jsme měly radost, že jsme se vůbec dostaly tak daleko. Každopádně první myšlenka na zlato přišla až před prodloužením finálového utkání.
Jaký se v Tobě mísily prvotní pocity a dojmy po závěrečným hvizdu ve finálovým klání?
Obrovská radost a úleva, ale myslím si, že jsme to ani jedna z nás nečekala.
Ve finále jste s holkama porazily tým Paničky z lavičky, jenž pod obměněným názvem naše turnaje brázdí dlouhý roky. Čím jste holky přehrávaly? Co byly hlavní X-faktory vedoucí k Vaší výhře?
Po čtvrtfinále jsme už pociťovaly únavu, takže jsme si finálový zápas šly „už jen“ užít. Nabralo to však na obrátkách, když jsme pár sekund před koncem vyrovnaly skóre střelou za dva body – a šlo se do prodloužení. Tam už byla motivace veliká a druhou úspěšnou trojkou jsme zápas ukončily. X-faktorem byla podle mě lépe zvládnutá obrana dlouhých, podkošových hráček.
Hrajete s holkama z týmu delší dobu pospolu v jednom klubu, nebo došlo ke spojení až před samotným turnajem v Mekce streetballu? A takhle hezky si to všechno sedlo a do sebe zapadlo?
Složení jako roky před nebylo bohužel možné. Dvě z nás jsme stálice, druhá půlka týmu byla splašená těsně před turnajem.
Pod děčínskou skálou se letos odehrál již 31. ročník tohoto legendárního turnaje. Jak sis jej v globálu užívala a co bys nejvíc vyzdvihla?
Moc jsem si Labský pohár užila. Je to turnaj, na který se vždycky těším. Nejvíc mě baví atmosféra a to, že se tam potkají lidé z celé basketbalové komunity. Člověk se tam znovu setká i s hráčkami, proti kterým dřív pravidelně nastupoval v soutěži – a kromě kromě basketu si užije i celý den s přáteli.
Když to rozebereme detailněji, tak v čem podle Tebe také tkví kouzlo a jedinečnost turnaje, na nějž se týmy tak rády vrací?
Velkou zásluhu na atmosféře má výborný moderátor Mc Kajag, který celý den turnaj skvěle moderuje a dodává mu obrovskou energii. Dokonce jsme se s holkami shodly, že atmosféra tady v Děčíně je ještě lepší než na samotném celostátním finále v Praze na Černém Mostě – a to už o něčem svědčí…
Proběhla s holkama nějaká oslava Vašeho triumfu? Odměnily jste se nějak?
Oslavily jsme to jen velmi krátce hned po obdržení medailí, ale nic speciálního. Po ukončení turnaje jsme každá odjela domů a největší odměnou byl zasloužený odpočinek.
Co Vy a příští ročník – můžeme se na Vás s holkama těšit při cestě za obhajobou triumfu?
Když to okolnosti dovolí, určitě bychom rády přijely. Obhajoba bývá vždycky těžší než samotné vítězství, ale uděláme maximum pro to, abychom si turnaj znovu užily a třeba zabojovaly o další medaili.
Foto: Petr Flousek
