Na turnajích pořádaných Streetball manií plníš roli hlavního
rozhodčího. Můžeš popsat, jak ses k této funkci dostal?
K pozici hlavního rozhodčího jsem se dostlal tak trochu nechtěně, musím říct, že nikdy
jsem neměl ambice být rozhodčím. A ani teď jím vlastně být nechci. Spíš
se vnímám jako hlavní organizátor turnaje, to mi sedí více.
Myslím tím samozřejmě tu herní část turnaje – kdo, kde, s kým, v kolik
atd. Tuhle úlohu jsem v počátku mojí spolupráce s Českou streetballovou
federací převzal a na tu se soustředím. Vždyť já fakticky nic nerozhoduju, a když je nějakej
protest, tak jen nechám obě strany, aby si to spolu vyříkaly. Oni se stejnak nakonec domluví,
protože pravidla jsou celkem jasně daný.
Od kterého roku tuto funkci zastáváš?
Myslím, že hned od začátku, co jsem s Igorem Bayerem (prezidentem České streetballové
federace, pozn.) začal spolupracovat. V prvních letech, někdy kolem roku 2007-2008, to bylo i o
hledání vhodného systému pro turnaj. Streetball se v té době transformoval ze
své ryzí pouliční formy a my hledali ten přechod od jednoho z elementárních
pravidel „vítěz zůstáva na hřišti“ k turnajovému pojetí.
Jaká je přesně náplň Tvé práce a co všechno máš před, během a po
turnajích na starosti?
V současné době, jak se v posledních letech tým Streetball manie rozrostl a stabilizoval, už je
to hlavně o organizaci turnaje. Jednoduše jak jsem zmínil – kdo, kde, s kým, v kolik –
a to všechno v reálném čase turnaje na omezeném počtu kurtů, se všemi
komplikacemi, které mohou nastat, například pozdní příjezdy, počasí,
opravná utkání, zápasy navíc pro ty nejmenší hráče (a
jejich rodiče) atd… Je to hukot!
Dříve jsem míval vedle počítače ceduli, na které stálo: „Když mám v
ruce myš, neslyším“ – a tak to fakticky je. Během prvních hodin turnaje je to
hukot. Pomáhá mi k tomu samozřejmě příprava před turnajem. Strávím nad ní
hodiny a pak ji většinou z půlky stejně smažu a musím předělat, protože v nějaké kategorii
tým nedorazí, v další se pak dva přihlásí 10 minut před turnajem. Ale vždy
to nějak dáme do kupy, protože se snažím, aby si na našich turnajích mohli zahrát
všichni, kteří chtějí.
Na některých turnajích výrazně planou emoce a hráči se na rozhodčí
odvolávají. V jakých situacích bývá nutné, abys zasáhl i
Ty osobně?
Naštěstí těch situací není moc. A musím i v tuhle chvíli smeknout nejen před
rozhodčími, co všechno na kurtech vyřeší. Současně je třeba zmínit
přístup hráčů. Ví, proč jsou na turnaji – chtějí hrát stretball –
respektují se navzájem, berou pravidla a respektují ta nepsaná. Nakonec je to o hře
samotné a třeba i o tom si přiznat, že tentokrát byl soupeř lepší. Nevybavuju si
situaci, kdy bychom se nakonec nedomluvili. Už se párkrát stalo, že po nějaké
vyhrocené situaci či utkání přišli s hodinovým odstupem borci a sportovně
uznali, že se ta situace vyřešila správně. Plácnem si a jedeme dál.
Nejvypjatějším turnajem bývá pravidelně Prague International Streetball Cup na
Václavském náměstí, na němž se hraje o prize money. Jak je v tomto kontextu
důležité, aby rozhodčí od úvodního hvizdu nastolili trend, který musí
držet po celý průběh turnaje?
PIS Cup a turnaje s prize money jsou specifické. Jsou to jednoznačně herně nejkvalitnější turnaje
i s ohledem na kvalifikaci do turnaje atd. Druhou stranou mince je pak onen faktor peněz, který jsi
zmiňoval a který je tam dost znát. Rozhodčí tam jsou daleko výraznější a
důležitější faktor než na turnajích Streetball manie v rámci Českého
streetballového poháru.
Dokážeš vyzdvihnout nějakou zajímavou (hi)storku, která Tě za uplynulou dobu v roli
hlavního rozhodčího potkala? Případně i nějaký zábavný moment,
který Ti utkvěl v paměti.
Těch je spousta, vybrat jednu je složité. Jednu věc ale nosím v hlavě už několik sezón. Ani
nevím, jestli je zábavná nebo ne, ale mě prostě v hlavě zůstala jako určitý vzkaz. Asi
tři roky nazpátek jsme v kategorii mladých kluků a holek do dvanácti let měli málo
přihlášených týmů – a tak jsme se v průběhu turnaje rozhodli udělat Superfinále
a nechat zahrát kluky s holkama. Svolali jsem kapitány – bylo jim 12 !!! – a dohodli
jsme, jak budeme hrát, pravidla atd. Našli jsme volnej kurt a sehráli pár
utkání navíc. Rodiče fandili, kluci se mlátili s holkama, parádní
atmosféra, street, dobrý to bylo… Na konci jsme vyhlašovali výsledky a samozřejmě
jsme neměli ceny pro tuhle novou kategorii. Znovu jsme svolali kapitány, vysvětlili jim to.
Kluci dostali poháry a placky za kategorii kluků, holky za holky. Mezi sebou si pogratulovali, plácli
(takový ty „handshaky“, co viděli u velkejch (o: ), prostě pohoda a já si říkal:
„Ty voe, to je pohoda, nová generace streetbalistů“ – když sem na to tak koukal a
rozplýval se, naběhla na mě jedna maminka od kluků, co to vyhráli, a 15 minut po mně chtěla
pohár za vítězství v Superfinále, diplom, placku pro mladýho…
Šílený! Naprosto mimo mísu. Nakonec ji musel odtáhnout její vlastní
dvanáctiletej syn. Když odcházel, tak se na mě ještě podíval, „dal mi pět“ a
poděkoval za turnaj… Někdy se tomu směju, někdy nad tím kroutím hlavou, ale v tu chvíli sem
naprosto „nechápal“, kde to sem a co se děje.
Jak vlastně ty osobně streetball vnímáš? Jako letní
„odreagování“ a příjemné zpestření od povinností v
basketbalovém klubu Sokol Pražský, kde si plníš povinnosti během sezony?
Přesně jak říkáš, je to relax. Jasně, když jedem turnaje, tak je to zápřah a hroznej fofr,
ale ta atmosféra, lidi, způsob, jakým přemýšlí, co řeší a
neřeší – mě to prostě baví. Jsem rád, že mezi nima můžu bejt. Všichni co na
turnaje Streetball manie dorazí, mají něco společnýho, ať už si to chtějí přiznat,
nebo ne. Mají rádi basketbalovej balón, rádi hrají streetball, rádi
vyhrávají, ale dokážou i skousnout porážku, podat ruku a říct: „Byli ste
lepší“, dokáží se RESPEKTOVAT při tak tvrdým sportu, kterým
streetball je. To je paráda. Respektuju je, když je vidím hrát, tak jim trochu
závidím, ale bavím se s nima.
Turnajů Českého streetballového poháru se účastní nejen mnoho dospělých
hráčů a hráček, ale značný zájem je o kategorie dětí a žáků.
Vnímáš i Ty tenhle fakt jako jeden z nejdůležitějších a
potěšujících?
Začínám ho vnímat víc a víc. Chtěl bych ještě více dětí na
turnaji. Jejich přístup je skvělej. Před deseti lety se na turnajích sotva objevovaly týmy v
kategorii U14 a níže. Přijel jeden dva, byl to hroznej boj. Teď už máme regulérní
počty v kategoriích MiniMixu do 12ti let. Je to skvělý, jak to ty malý děcka žerou, jak se
mlátěj a jak okoukávaj všechno od těch větších – oblečení,
čelenky, pózy, kecy, „handshaky“ – někdy je to fakt sranda. A když je pak pošlu na
„centrál“, tak sou hvězdy ve světlech reflektorů. Představuju si, jak to pak někde doma na
plácku probírají s kámošema, střílej nesmysly na koš
pověšenej na zdi a žijou ten svůj sen…
Foto: Jakub Nedbal
