Vladimíre, byl jsi jedním ze čtyř borců týmu Humpolec Bernard, kterej opanoval
nejstarší mezinárodní evropskej streetballovej turnaj Prague International
Streetball Cup 2018. Co Ti na turnaji u Rudolfina nejvíc imponovalo a jak sis ho užil?
Celá akce se mi moc líbila a byla super zorganizovaná. Byl to takovej návrat ke
kořenům streetballu, kterej si pamatuju, ještě když jsme hráli turnaje v Brně a bylo mi 16, 17 let.
Lokalita byla bezkonkurenční. Krásný místo u řeky, navíc se mohli kouknout i
lidi, co šli prostě okolo někam na kafe nebo na pivko.
Do turnaje jste vstupovali v roli papírovýho favorita. Co jsi od turnaje očekával a měl
jsi z ostatních podniků tušení, proti jakejm týmům se postavíte?
Upřímně, o soupeřích jsem toho moc nevěděl. Jasně, počítal jsem klukama z Prahy,
který od vidění znám, potkávali jsem se v dorostech v pětkovým basketu, ale
zahraniční týmy, co přijely, o těch jsem věděl pramálo. A i když jsme do toho šli
trochu naslepo, tak očekávání byly ty nejvyšší… Vyhrát. (usměje
se)
Jak se Ti zamlouvala atmosféra, která oba turnajový dny orámovala? A jak sis užil
freestyle rapovou show našeho moderátora Mc Kajaka?
S atmosférou souvisí celá organizace turnaje – a ta byla na jedničku. Člověk prostě po
obědě vplul do prvního zápasu a turnaj ho „vyplivl“ v odpoledních
hodinách. Všechno na sebe navazovalo, a to, co předváděl Mc Kajak, byla třešnička na
dortu. (úsměv)
Kapitán Vašeho týmu Ondra Dygrýn i další hráč Martin
Müller se shodli, že nejtěžším a nejnepříjemnějším soupeřem byl
celek StudioBudza z Polska. Souhlasíš? A jak hodnotíš kvalitu ostatních
českejch i zahraničních mančaftů?
Tady se asi s klukama shodnu. Paradoxně těžší zápas jsme s nima hráli ve skupině. Z
mýho pohledu byli borci z Polska na finále moc přehecovaní a hlavně se chtěli v druhé
půlce špílu jen prát. Jenže tam narazili. Z toho, co měli kluci a já letos
obježděný na větších turnajích, jsme na tvrdou hru zvyklí. Studio bylo dost
překvapený, že jsme je řezali stejně jak oni nás, dostali pár téček, rozhodčí
pískl nějaký úmyslný fauly a bylo po zápase.
Jestli se nepletu, tak v týmu Humpolce jsi letos odkoulel svou první sezonu. Pokud bys ji vzal
komplexně, tak jaká z Tvýho pohledu byla a na co sis v trojkovým basketu/streetballu
musel zvykat? Co bylo největší změnou?
Celá sezona se dá shrnout jedním slovem – a to je úspěch. V challengerové
fázi, kam jsme jeli, tam jsme byli druzí a v Limassolu jsme to dokonce ve finále urvali a
vyhráli. To se u nás ještě nikomu nepovedlo. Kvalifikovali jsem se na čtyři turnaje
světové tour a pak následně do finále v Pekingu. Tam jsme sice vždycky skončili ve
čtvrtfinále, ale i tak, za mě úspěch. Na to jsem opravdu hrdej.
Na co jsem si musel zvykat? Jednoznačně na tvrdost. Není to tak, že by někdo
hrál zákeřně, za celou dobu jsem nezažil ani neviděl, že by někdo chtěl někoho zranit. Všechno
je fair play, a to žduchání, držení za ruce, za dres a podobně se prostě bere jako
součást hry. 3×3 hrou bych v pětkovým basketu na hřišti nevydržel ani jednu čtvrtinu. (usměje
se) Další věc je fyzické nasazení. Je to prostě děsná makačka. Dřív jsem
nechápal, proč se střídá jak v hokeji po dvaceti až třiceti sekundách. Teď je mi to
jasný.
Předminulej víkend jste se představili v čínským Pekingu na zmíněným
finálovým klání FIBA World Tour v basketu 3×3. Byl to zatím
nejprestižnější podnik, kterýho ses účastnil? Popiš samotnej turnaj i
dění za oponou, jak to v říši středu na vrcholu sezony vypadalo.
Určitě nejprestižnější podnik, tam už není slabýho soupeře. Letos to vyšlo
tak, že tam bylo 11 v rankingu nejvýš postavených týmů a Dillí, to bylo
tuším patnáctý. Cíl byl čtvrtfinále – a to se povedlo. Průběh je asi
takovej – napřed je potřeba absolvovat bolestivej let do Číny, na letišti vás vyzvednou
místní organizátoři, odvezou do hotelu, sdělí základní info o tom, kdy
máte ten den trénink, a jde se spát. Většinou je k dispozici vedlejší
hřiště někde u hlavního kurtu, tam každej tým dostane 20 až 30 minut na trénink, aby
protáhl nohy po dlouhým letu a tak.
Když dojde na zápasy, tak už to je hodně rychlý. Za ruku tě nikdo
nevodí. Je to ve stylu rozcvič se, jak chceš, ale 10 minut před zápasem buď v backstagi a
ready. Chvílema to bývá dost hektický, ale chápu organizátory, že čas je
to, co je tlačí, a pokud zápasy vysílají živě, chtějí, aby v 13:30 byl na kurtu
mančaft, kterej tam má být.
Ze skupiny se Vám povedlo postoupit a ve čtvrtfinále jste narazili na nizozemskej tým
Amsterdam, s nímž jste prohráli 11:14. Kde hledáš příčiny
porážky?
Věděli jsme, že borci z Amstru jsou schopní postavit čtyři až pět clon za útok, na to jsme se
připravili dobře. Bohužel nám ke konci trochu došly síly a pak rozhodujou maličkosti.
Rád bych si někdy s těma klukama sedl a zjistil, jak trénujou, jelikož ti se
nezastaví.
Budeš s Humpolcem absolvovat turnaje i v příští sezoně a staneš se pevnou
součástí tohohle dobře promazanýho stroje?
Teď je po sezoně, chvíli oddechnem a pak se sejdem a proberem, jak bysme chtěli, aby to
příští rok vypadalo. Je to dost časově náročný, a když má člověk
stálou práci, tak všechno to lítání a cestování jde těžko
dohromady… Ale jde to. (úsměv)
Foto: Jakub Nedbal
