Další z výrazných osobností, která je již pěknou řádku let silně spjata se Streetball manií, je Roman Bednář. Toho znáte nejspíš ještě jako hlavního rozhodčího, ale od loňska se přesunul na ředitelskou pozici, když v jeho předchozí funkci ho vystřídal Ondra Josefus. O týhle rošádě, jednotlivých turnajích i nečekaný filmový roli jsme si povídali v obsáhlým interview, který je protkáno řadou perel a zajímavostí, který běžným okem na turnaji nemáte šanci postřehnout a zaregistrovat.
Romane, při našem minulým povídání jsem Tě představil jako hlavního rozhodčího turnajů Streetball manie. To už však neplatí, jelikož od loňska jsi jejich ředitelem. V čem se tedy Tvoje funkce a role změnila?
Je to malá změna pro mě, velká pro Ondru Josefuse – a doufám, že i pro všechny hráče a hráčky na turnajích. Ve snaze o efektivnější organizaci jsme postupně oddělovali pozici hlavního rozhodčího a ředitele turnaje. Z mého pohledu k tomu v této sezoně konečně došlo a já se tak mohu plně soustředit na organizaci, rozpis utkání a tyto věci. S tím, jak Streetball mania roste, stoupá počet týmů v jednotlivých kategoriích a ruku v ruce s tím i náročnost celého tohoto procesu. Naštěstí mám pocit, že to zvládáme dobře.
K ruce máš tedy Ondru Josefuse, jenž se u Tebe zaučoval již v předchozích letech. Prozraď, co přesně spadlo na bedra jemu a co má ve svojí gesci.
Ondra je teď hlavní rozhodčí turnaje. Tečka. Celá agenda týkající se rozhodčích, jejich přípravy před turnajem, nasazování nebo řešení „krizovek“ přešla na jeho bedra. Já jsem za to upřímně rád, protože vznikaly situace, které jsem nebyl schopen sám efektivně řešit, a to kvůli souběhu v průběhu turnaje.
Vypisoval jsem zápasy play-off, přišli nějací tatínci, že rozhodčí špatně pískl aut a že si chtějí stěžovat. Já neměl čas, utkání jsem neviděl a měl jsem to řešit. Malí kluci tam stáli, já to řešil a na kurtech čekalo 10 týmů na další kolo. Teď to Ondra sleduje, má přehled, vyrovnaný zápasy si pohlídá a turnaj může běžet. Je to nevděčná role, často hodně stresu a emocí. Jsem rád, že to vzal na sebe.
Jak spolu v průběhu turnajů komunikujete a předáváte si informace? Jak tenhle informační tok probíhá?
Každý turnaj lépe a lépe. Na mě je zajistit maximální informovanost hráčů a rozhodčích. Kdo? Kdy? Kde? Na Ondrovi a jeho týmu rozhodčích potom je, aby to pokryli a zvládli komunikovat s moderátorem Mc Kajagem vše, co se týká organizace na kurtech – a zpět ke mně potom putuje info ohledně výsledků.
Průsečíkem toho všeho je info tabule, ze které berou informace i samotní hráči. Ondrovi chvilku trvalo, než navnímal všechny procesy, které v průběhu turnaje běží a zorientoval se v nich. Teď už funguje výborně, myslím, že to šlape. A některý kotrmelce? Bez toho by to přece nebylo ono. (usměje se) Často se totiž věci neřeší podle „pravidel“. Vlastně máme jenom jedno pravidlo – udělej to tak, abys pomohl bezproblémovému průběhu turnaje.
Uznáváš, že díky týhle změně se Ti rozvázaly ruce a časově se Ti zápřah během turnaje daří líp zvládat?
O tom žádná. Byl to proces, který jsme nastartovali před zhruba třemi lety a postupně jej ladili. Teď už máme každý svoje. Osobně vnímám, že se výrazně zmenšil počet chyb a oprav v rozpise, mimo jiné i díky lepší informovanosti hráčů a hráček. Dříve jsem jel bomby a byl rád, když jsem měl vypsaná dvě kola dopředu. Teď se daří dát hráčům „jízdní řád“ na pět i více kol dopředu. Oni mohou trochu plánovat a směrem ke mně případně upozornit na chybu. Ty jsou a budou vždycky, ale to, jak samotní hráči pomáhají s organizací, mě hrozně baví.
Loni v Děčíně přišel nějaký baller z U18 a upozornil na chybu. To se stává, no problém, ale tenhle borec rovnou navrhl, jak to vyřešit, který utkání prohodit atd. To bylo super, radil mi borec o 23 let mladší, dali jsme to do kupy, dali si „checka“ a šlo se hrát, úžasnej pocit. Uvědom si, že za těch 13 let, co turnaje dělám, se ještě ani jednou nestalo, že by přišly týmy, co se přihlásily (tzn. nikdo nevypadl, nikdo nepřišel navíc).
V jedenácti kategoriích je každá změna zásahem do přípravy, která se musí (někdy i dost výrazně) předělat. Prostě „paráda“… Na druhou stranu na prstech jedné ruky bych spočítal, kolikrát jsme někoho poslali domů. Ve chvíli, kdy jsem do toho řešil ještě rozhodčí, to znamenalo zpoždění. Teď startujeme na čas, částečně díky těm rozvázaným rukám, jak ses ptal. Hlavně je to ale zásluhou daleko zodpovědnějšího přístupu všech týmů. A za to jim patří dík. Pomáhají nám dělat pro ně lepší turnaje.
Loni se prvním rokem pod hlavičkou Streetball manie uskutečnil taky turnaj ve Žďáru ve Sázavou (celkově už má za sebou devět ročníků), jenž si pomáhal organizovat. Jak se turnaj Tvýma očima podařil a v čem hledáš jeho hlavní pozitiva?
Byla to bomba! Propojení Streetball manie s lokálním turnajem, kde má streetball tradici a je po něm hlad, mělo až neuvěřitelnou sílu. Počasí stálo za prd, tak se všech 44 týmů narvalo do haly a tam to jelo od rána do pozdního odpoledne – skvělá atmosféra plná kamarádství a podpory mezi hráči a hráčkami. Hrozně mi to připomnělo turnaje z mýho mládí.
Žádný prize money a velký ceny – prostě pojďme hrát, pojďme si to rozdat a užít – a když na to máš, tak dostaneš respekt od všech kolem kurtu. Tak to bylo i tentokrát ve Žďáru. Všichni v hale, kolem hřišť a někdy i na nich, malí špunti, velký borci. Velký díky pak musím poslat všem trenérům BK Vlci Žďár, jak to zvládli organizačně a umožnili všem, aby si to užili. S ohledem na průběh roku to byl jeden z letošních top basketbalových zážitků!
V čem nejvíc pomohlo propojení turnaje se Streetball manií. Bylo hodně znát, že mediální dosah mezi streetballovou komunitou byl výraznější, než tomu bylo v letech předcházejících?
Bylo. Propojení se Streetball manií přivedlo nové týmy z nových měst. Žďár je přesně ve středu ČR a zásluhou Streetball manie přijely týmy mimo okres i kraj. Na turnaji jsme měli týmy z Prahy, Trutnova, Bruntálu, Zlína, Brna, Kyjova a dokonce i 3 slovenské týmy. V tomto směru mě hrozně mrzelo, že jsme ty nejlepší týmy nemohli vyslat na pohárové finále do Prahy, bylo by to fajn pro ně i žďárský streetballový turnaj jako takový. Věřím, že letos už to klapne.
Jaký máte s turnajem plány do budoucna?
Trvale udržitelný rozvoj. (usměje se) Máme tradici, skvělou partu trenérů a dobrovolníků, vcelku slušné zázemí a podmínky – a jsme schopni přitáhnout týmy z té části České republiky, kde zatím Streetball mania nemá tak silnou tradici. V tomto směru se těším na další ročníky… A snad budou venku.
Loňská sezona byla sice ovlivněna pandemií koronaviru, ale výroční 25. ročník Labského streetballového poháru se nakonec v srpnu uskutečnil. Jak se Ti slavnostní ročník líbil? Co si z něj budeš pamatovat a je něco, co bys rád vyzdvihnul?
Za mě je to atmosféra a propojení lidí. Už jsem psal výše, že mě hrozně baví ta sounáležitost, která při turnajích Streetball manie panuje. To si vždycky pamatuju. Navíc, většinou vidím všehovšudy tak deset minut hry z celého turnaje, takže to vnímám z trochu jiného pohledu. Igor Bayer (prezident České streetballové federace, pozn.) navíc postupně poskládal takovej tým, že už se ani neděsím, co se zase semele. Někdy se i těším, že se něco semele – a my se s tím popereme!
Po turnaji v Děčíně probíhalo ve večerních hodinách na nádvoří zámku promítání snímku Zlatý podraz, kde sis mimochodem i sám zahrál jednoho z hráčů tehdejšího Sovětského svazu. Jak ses k týhle roli vlastně dostal a jak dlouho ses natáčení účastnil?
Sám jsem to v první fázi nepochopil, Jakub Bažant mě oslovil a já strávil tři natáčecí dny na pražském výstavišti. To byl zážitek. Točil jsem dřív nějaký reklamy, ale to byla proti tomuhle kalibru fraška. Tohle bylo fakt velký! Při natáčení sedělo v hledišti jako kompars 600 lidí. Ty lidi tam byli 14 hodin denně, museli jíst, pít, mít kostýmy, dobový účesy a tak podobně. Tohle všechno logisticky zajistit byl masakr. A já tam s pár známýma klukama hrál na place regulérně basket, protože i ti herci se to naučili, rok chodili trénovat. Nevím proč, ale udělali ze mě Rusáka. (rozesměje se) Ale nakonec jsem to vyhráli, takže dobrý. (opět propukne ve smích)
Co bys Streetball manii popřál v týhle nelehký době do letošní sezony?
Hodně slunce a málo deště – a aktuálně asi méně plotů kolem hřišť. Je to divný, jak se teď na spoustu kurtů nedostaneš, protože má někdo důležitej klíč a někdo ještě důležitější rozhodl, že by to nebylo dobrý. Blbost. Hráči si cestu a koš vždycky najdou. Streetball manii a streetball nic nezastaví!
Nějakej covid, PES, figurky ve vládě a jejich velitel, pche… Nechci to zlehčovat, ale někdy mi to fakt rozum nebere. Naštěstí i u nás na vesnici máme 2 koše, vezmu balon a jdu míchat, střílet, fantazírovat… Je to klišé, ale streetball je lifestyle – a až se zvednou teploty, lidi zase vyrazí na plácky a kurty, bavit se a žít.
Streetball manii přeju, ať jim pomůže se potkat a pobavit!
Pokud Tě (čirou náhodou) náhodou minul sestřih z loňského 25. ročníku turnaje v Děčíně, mrkni na něj ZDE.
Foto: Patrik Nguyen
