Pamětníci našich turnajů, kteří v hlavě zapátrají hluboko, až do roku 1996, kdy se Labský streetballový pohár hrál v Děčíně poprvé, si možná vzpomenou na jedinečnou doprovodnou show. V rámci ní dva borci – jedním z nich byl právě Zbyněk Andráš – dělali salta na snowboardu na trampolíně. Za svoje vystoupení sklidili obrovský aplaus a pomohli turnaji v jeho prvopočátcích ke zvýšení popularity. O vzpomínkách na tohle vystoupení, streetové subkultuře, osobním vztahu ke hře pod bezednými koši, vyzdvihnutí práce Igora Bayera či zrodu a rozvíjení časopisu Enter v průběhu let jsme si povídali ve velmi příjemném a uvolněném interview.

Zbyňku, jste jednou z osobností, jež se protla se Streetball manií hned v jejích začátcích na Labském streetballovém poháru. Když se tohle zmíní, co Vám probleskne hlavou?
Dobrý den Vám i čtenářům. Labský streetballový pohár byl, je a věřím, že i bude vždy fenomenální akcí, která spojuje sport a kulturu v jedno. Baví mě na ní, že dává dohromady mladé lidi se zájmem o streetové sporty a streetovou subkulturu. Na hřišti tak vidíte hrát kluky basket, z mikrofonu na vás pořvává svoje rýmy a beaty Mc Kajak.

O kus dál si partička mladých kope hakisakem. Na chodníku za tribunou si partička skejťáků piluje nové triky. A všichni dohromady jsou na jedné akci a náramně se baví. Jak kdysi prohlásil můj táta: „Je to tady kšiltovka na kšiltovce.” Svou otevřeností akce přibližuje svět mladých těm starším či jinak sportovně zaměřeným lidem. Za mě je to skvělá show, na které v Děčíně nesmím chybět.

Vzpomenete si přesně, ve kterém roce jste svoje vystoupení na Labském streetballovém poháru absolvoval?
Skládám si střípky z paměti. A pokud se nemýlím, jednalo se o rok 1996, tedy první ročník.

Na tomto turnaji jste v rámci doprovodného programu dělal salta na snowboardu na trampolíně, kterou organizátoři přivezli ze sokolovny. Jak na tuhle show vzpomínáte a čí nápad byl, že ji zrealizujete?
Tenkrát jsme s kamarádem Filipem Tauchmanem odmaturovali a „svět nám ležel u nohou.” Byli jsme osloveni Igorem Bayerem (prezidentem České streetballové federace, pozn.) a nadšeně se myšlenky chytli. Oba jsme jezdili především na skateboardu, ale podmínky v místě konání nebyly vhodné – a tak se přišlo s nápadem převést náš druhý „hlavní” sport, tedy snowboarding, do letních kulis.

Vymyslela se tedy trampolína s ukázkou snowboardových skoků a triků. V roce 1996 byl totiž snowboarding u nás stále v plenkách jen pro pár nadšenců a o masové popularitě, tak jak je snowboarding vnímán teď, si mohl nechat jen zdát. Již tenkrát od prvních ročníků bylo Igorovou snahou spojit tyto sporty z podobné komunity lidí a ukázat je světu. Což se povedlo a byla to show. (usměje se)

Co Vám ze samotné show i turnaje nejsilněji utkvělo v paměti? A měl jste ještě někdy v dalších letech možnost si tohle ojedinělé číslo zopakovat kdekoli jinde?
Těch momentů je několik. Předně to bylo stěhování trampolíny, kterou nešlo rozebrat. Stěhovala se tedy v kuse na korbě Avie a málem nás v zatáčkách přizabila. A po nainstalování a zjištění, že trampolína není dostatečně vysoko nad trávníkem, jsme při některých dopadech přistávali skutečně až na zemi. Naštěstí kolena to vydržela. (opět úsměv)

Nic podobného se již neudálo, ale příležitost si opět zaskákat na trampolíně s prknem mi nabídla před pár lety až freestyle aréna Kolbenka v Praze, která ale bohužel před časem lehla popelem při masivním požáru.

A byla tohle Vaše jediná účast na Labském poháru, nebo jste v rámci doprovodného programu ještě vystoupil?
Dá se říci, že v rámci Labského poháru to byla jediná sportovní vložka, které jsem se „dopustil”. Každopádně Igor Bayer je pořadatelem i další super akce, jíž je Adrenalin Challenge. V rámci ní jsme někdy kolem roku 2007 s dalšími dvěma kamarády předvedli na Labi ukázku jízdy na wakeboardu za motorovým člunem.

Pilot člunu ale nebyl zvyklý tahat za sebou lidi na prkně, takže nám nasadil „parádní” rychlost pro vodní lyže, která přesahovala 50 km/h – a pro nás to bylo spíš o zabití (rychlost pro wake je 35 km/h). Od určité rychlosti jsou totiž pády do vody srovnatelné s pády na beton. Ale i tohle jsme nakonec v pořádku přežili a byla to další neopakovatelná show! Jezdit pod Tyršovým mostem a kolem děčínského zámku byl famózní a neopakovatelný zážitek. Diváků jsme měli víc než na mistrovství světa ve wakeboardingu. (rozesměje se)

Jaký je vůbec Váš vztah ke streetballu, potažmo basketu? Hrál jste ho někdy aktivně, případně díváte se rád na zápasy?
Jak jsem se již zmiňoval výše, jezdil jsem v té době především na skateboardu. Překážky jsme měli tenkrát umístěné na jednom školním hřišti, kam zároveň chodili hrát street i tehdejší baskeťáci. Postupně jsem se skamarádili a kamarádíme se doteď.

Můžu jmenovat například Aleše Jiráně, Tomáše Hrubého (aktuálně manažer Slunety Ústí nad Labem) nebo mého výborného kamaráda Marka Balíka. Dobře se znám i s aktuálním vedením BK Armex Děčín. Jsou to výborní kluci a třeba takový Kouba je člověk s velkým přesahem a mnoha aktivitami nejen v basketu.

Já osobně jsem hrál basket asi jednu sezonu jako školák pod trenérem Holubem. Byl jsem ale o dva roky mladší než moji spoluhráči a především průměrného vzrůstu. Netrvalo to dlouho a svůj dres s číslem 14 jsem pověsil na hřebík. Basket je pro mě ale neuvěřitelně koukatelný sport a sleduji ho stále.

Pokud se na Labský streetballový pohár podíváte v průřezu let od jeho počátku v roce 1996, uznáváte, že posun je i zásluhou práce Igora Bayera naprosto markantní? V čem spatřujete největší odlišnosti a posun v kvalitě?
Řeknu to jednoduše. Igor je táta a Labský streetballový pohár jeho dítě. Vychovává a opečovává ho s láskou a především myslí na jeho budoucnost. Rád bych vypíchnul také jeho charitativní činnost, kdy koše pravidelně věnuje dětem a stávají se součástí hřišť na sídlištích, ale i jinde. Tak to má být a to se mi líbí! A co se týče posunu? Celá akce se neuvěřitelně zprofesionalizovala, ale zároveň si uchovala ten mladý elán a nadšení pro věc!

Streetball mania se pravidelně propaguje v časopise Enter, což je rádce, jak lze trávit volný čas v Děčíně a v Ústí nad Labem a jehož šéfredaktorem a zakladatelem jste. Jak se plán na jeho vydávání zrodil a v kterém roce jeho první vydání spatřilo světlo světa? Jak se postupně jeho náplň lišila a měnila v čase?
Nápad na časopis se mi zrodil v hlavě v Praze, kde jsem pracoval jako šéf týmu grafiků, tzv. art director v nadnárodní reklamní agentuře. Kdysi v Praze vycházela podobně zaměřená publikace. Byla ale formátem velká a tím pádem relativně nešikovná. Neustále jsem si ji překládal na půl, aby se mi vešla do kapsy. Kromě toho nebyla moc obsáhlá. Ono taky jak obsáhnout Prahu v jedné jediné tiskovině. Oslovil jsem tehdy v roce 2008 radního pro kulturu a zároveň ředitele divadla a kina v Děčíně pana Petra Michálka s tímto mým nápadem – a jemu se velice zalíbil.

Časopis 1. února 2009 vznikl a během krátké chvíle si vydobyl přízeň nejen čtenářů, ale významně ušetřil finance vydávané kulturními organizacemi na propagaci. Doslova se povedlo zabít několik much jednou ranou. Nikde jinde, a to ani na internetu, nemáte takhle pěkně pokupě lokální kulturní, společenské a sportovní dění. Navíc v sexy velikosti, líbivém obalu a dostupné zdarma téměř na každém rohu! Výsledkem všeho toho byl časopis, kterému je letos již dvanáct let a má se stále k světu. Zkrátka to vše sedlo jako zadek na hrnec. (usměje se)

Enter je časopis. Není novinami. Snažíme se otevírat témata. Ukazovat čtenářům zajímavou optikou nevšední nebo málo známé atrakce a lokality. Zároveň jsme redakce plná patriotů, čehož je důsledkem navázání spolupráce s děčínským muzeem, která dala vzniknout sérii článků o místní a většinou zapomenuté historii Děčína, města v Sudetech… A jakmile nám protiepidemická opatření dovolí opět vycházet, těšíme se na oplátku na rozhovor s Igorem Bayerem ohledně letošního 26. ročníku Labského streetballového poháru.

Foto: Archiv Zbyňka Andráše