Sdílej článek

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Eliška Štěbetáková o bezkonkurenční atmošce v Děčíně, vděku prezidentovi České streetballové federace, historii účastí, nejsilnějších vzpomínkách či hraní za velkou louží

Je děčínskou rodačkou a též odchovankyní místní basketbalový líhně. A taky dlouholetou pravidelnou účastnící turnajů Streetball manie. Řeč je o Elišce Štěbetákové, která aktuálně válí v USA, odkud nám poskytla velmi zajímavý a obsáhlý interview, který se celý neslo v pozitivním a pohodovým duchu.

Eliško, na Labském streetballovém poháru 2020 jsi jako kapitánka dotáhla svůj tým (Už jsi našel tu budoucnost v koši?) k druhýmu místu. Jak jste si s holkama turnaj užily? A je stříbrná medaile příjemným bonusem?
Ahoooj, my se s holkama každoročně moc těšíme na streetball v Děčíně – a ani letos tato akce nezklamala! Atmosféra v Děčíně je skvělá a bezkonkurenční – také díky podběráku určenému k lovení míčů a ne ryb. (rozesměje se) Stříbrná medaile je velmi příjemná. Tento turnaj si však jezdíme hlavně užít, takže konečné umístění je vždy přesně, jak říkáš, příjemným bonusem.

Labský streetballový pohár letos oslavil výročí 25 let. Co na tohle úctyhodný numero říkáš Ty osobně?
Upřímně jsem neskutečně vděčná, že máme zrovna u nás v Děčíně lidi, jako je pan Igor Bayer (prezident České streetballové federace, pozn.), kteří jsou neskutečně cílevědomí a pracovití. Klobouk dolů před tím, jakou vášeň a energii dává do organizace streetballů a dalších akcí, kterým se věnuje. Pětadvacet už je vysoké číslo a doufám, že to minimálně ještě takovou dobu vydrží a budou se Labské streetballové poháry nadále pořádat.

Kolik let se již turnaje účastníš? Jak vzpomínáš na svou úplně první účast? Ve kterém roce to bylo a jak jste s holkama uspěly?
Zrovna u minulé otázky jsem se usmívala a přemýšlela, jestli jsem zažila 15. výročí. Prohlížím fotky a myslím, že moje první účast byla v roce 2012. S holkama z basketu v Děčíně jsme vytvořily dva týmy a bylo to skvělý, takže jsme se pak účastnily každý rok. Bohužel si již nepamatuji, jak jsme dopadly, ale na stupínek jsme si stouply, protože jsme pak jely do Prahy na finále.

Jak vnímáš posun v kvalitě a hojnější účasti na turnaji v Děčíně v průřezu let? Máš taky radost z toho, že se turnaje účastní čím dál víc dětí a mládežníků?
Posun je neskutečně veliký! Vzpomínám, že v mých začátcích nebylo tolik dětských, natož dospělých týmů, a teď? Přijde mi, že se každý rok musí přidávat nové koše, aby se mělo vůbec kde hrát a vše se stihlo za den. Děti jsou moc šikovné – a když koukám na jejich zápasy, tak co zkoušejí za triky s míči, mě kolikrát až překvapí. Mám obrovskou radost z toho, jak se účast rozrůstá a doufám, že to tak půjde jen dál a že přibude i pár dívčích a ženských celků, abysme si pořádně zahrály.

Jaký nejsilnější vzpomínky a zážitky na letošní ročník budeš mít už navždy uchovány v paměti?
Letos si moje spoluhráčka přivezla vlastní menší bazének, který se náramně hodil jako osvěžení před zápasy – a staly jsme se trochu i atrakcí pro kolemjdoucí – jak menší, tak větší. (smích) Streetball je pro mě jako svátek, takže se přišla podívat moje rodina, a toho si vždy cením úplně nejvíc. Je to také jediná možnost, jak mě můžou vidět hrát, protože přes rok hraju mimo republiku. A o to víc si cením jejich přítomnosti a možnosti zahrát si se svými kamarádkami.

Jak vůbec vnímáš streetball/trojkovej basket? Co Tě na hře samotný i našich turnajích nejvíc láká, přitahuje a proč se tedy na ně pravidelně ráda vracíš?
Děčínský streetball vnímám jako vytouženou odměnu po těžké sezoně. Je to pro mě relaxace a pohoda, protože se hraje pro pobavení. Jinak 3×3 na vyšší úrovni beru jako velmi náročné. Je to mnohem rychlejší než pětkovej basket a mnohem individuálnější. V 3×3 musíte být více všestranný než v klasickém basketu, protože jste jen tři a většinou se v obraně vše přebírá a musíte stíhat.

Přijde mi až hřích být basketbalistka z Děčína a neúčastnit se streetballu v Děčíně. Ráda se vracím kvůli lidem, které vždy potkávám jen na těchto akcích – a kvůli skvělé atmosféře, která je jen na streetu. A jak jsem již zmínila, streetballový pohár je pro mě dnem, na který čekám celý rok, takže pokud jsem v Čechách, tak se vždy chci zúčastnit.

Jsi děčínskou rodačkou a odchovankyní místního basketbalovýho klubu, nakoukla jsi i do nejvyšší ženský soutěže v ČR a aktuálně válíš na univerzitě v USA. Kde přesně hraješ a jaká byla Tvoje cesta za velkou louži?
Teď momentálně hraju na Univerzitě v Nevadě v Renu. Moje cesta sem byla hodně krkolomná, náročná a kolikrát se zdála až nemožná. Jak jsi řekl, tak s basketem jsem začala v Děčíně. Po šesti letech jsem šla hostovat do Ústí nad Labem, kde jsme s holkama hrály ligu a po roce si mě vyžádal trenér z extraligy v Trutnově. Na střední školu jsem tedy šla do Trutnova, kde jsem se třetí rok dostala do nejvyšší ženské soutěže a stejný rok do reprezentace do 18 let, s níž jsme jely na Mistrovství Evropy do Maďarska.

Po čtyřech letech v Trutnově jsem musela začít řešit, kam půjdu na vysokou školu a kde hrát basket. Nenapadlo mě nic lepšího než přes spoluhráčku z repre kontaktovat amerického agenta a poptat se ho, jak se dostat do Ameriky a hrát tam basket se studiem. Našel mi skvělou Junior College (dvouletá univerzita), která byla umístěna ve dvaceti nejlepších basketbalových týmech v Americe a během dvou až tří týdnů jsem si balila kufry a odlétala do Oklahomy vzhůru za novým dobrodružstvím. Po dvou letech v Oklahomě si mě našla trenérka z Univerzity v Nevadě, která již hraje nejvyšší Divizi I v Americe. Tam jsem letos v létě přestoupila a čekají mě tu 2 roky na dokončení bakalářského studia.

Pokud se podíváme čistě na basketbalovou stránku – v čem je ženskej basket v Americe specifickej a rozdílnej oproti tomu v Evropě? A jak dlouho Ti trvalo, než ses na tenhle styl hry dokázala naplno adaptovat?
Basket v Americe je odlišný v mnoha věcech. Holky tu jsou mnohem silnější a fyzičtější než v Evropě, a to díky posilovně, která je zavedena v každém týmu a máme ji každý den. Tréninky jsou mnohem delší. V Česku jsme měly maximálně 2 hodiny a tady máme někdy až 3 – 4 hodiny plus posilovnu. Pravidla jsou také v některých věcech odlišná. Tady v Americe se přísněji pískají fauly, na útok máme 30 sekund namísto 24…

Řekla bych, že největší změnou je psychika hráček. Tady si holky mnohem více věří a hraje se více 1 na 1 – a pak záleží, v jakém jste týmu, jestli hraje i více kolektivně. Často někdo hraje hodně pro show a předvádí se, mnohem více se to tu prožívá a atmosféra je o něčem úplně jiném. Když jste v Americe a hrajete tu basketbal, tak tím žije strašně moc lidí. Jdete po ulici a zastavují vás lidi, které neznáte a gratulují vám ke včerejšímu zápasu. Prostě pecka!

Trvalo mi skoro půl roku, než jsem byla schopná říct, že chápu, co přesně se ode mě očekává, kde mi budou rozhodčí pískat fauly a tak dále. Ale i teď se mi samozřejmě stane, že mi rozhodčí něco písknou a já si jen říkám, že být v Evropě, tak s tím projdu úplně v pohodě.

Jaký je Tvoje přání Labskému streetballovému poháru do dalších let?
Moc moc bych si přála, aby Labský streetballový pohár stále pokračoval a byl tak skvělý, jako byl doteď! Také bych si velmi přála, aby se ho účastnilo více dívčích týmů, aby bylo vidět, že my holky umíme hrát taky skvělej a velmi zajímavej basket – a nikdo by nás neměl podceňovat. Doufám, že se budeme nadále rozrůstat a ukážeme Česku a světu, jak je basket a streetball úžasnej a zábavnej sport nejen k hraní, ale taky ke koukání.

Už jsi zkouknul parádní video z letošního ročníku Labského poháru? Jestli ne, mrknout na něj můžeš ZDE.

Eliška (druhá zprava) při utkání Labského streetballového poháru 2020.
Foto: Jakub Nedbal

Předchozí články